Přihlášení do e-shopu


ZAVŘÍT
ZOBRAZIT KATEGORIE KNIH

Sarah - LeRoy J. T. - Recenze

Sarah - LeRoy J. T. - Recenze

od: Poodkrytí tajemství...
přidáno: 14.1.2010

 

Odhalení J. T. LeRoye: Na veřejnosti to není on, ale ona
(NY Times, 9. 1. 2006)

Bylo to jedno z nejbizarnějších mysterií literárního světa: Kdo přesně je spisovatel J. T. LeRoy? Po dlouhé době odpověď konečně vyplouvá na povrch.
Leroyův příběh je zároveň mučivý i povznášející. Byl prostitutem na tiráckém parkovišti, který utekl z venkova Západní Virginie k pochmurnému životu bezdomovce-narkomana v San Francisku. Záchrana přišla v době, kdy byl jako teenager v péči mladého páru – Laury Albertové a Geoffreyho Knoopa. J. T. se dostal do rukou psychologa a ten obrátil jeho hrozné mládí v úspěšnou kariéru spisovatele. Leroy vydal tři kritikou uznávané práce vyprávějící příběhy o jeho neradostném životě prostituta a narkomana.
Časem si J. T. získal přátelství a důvěru celebrit a známých spisovatelů, kteří finančně podporují jeho kariéru a stáli za ním, když přiznal, že se nakazil HIV. Knihy se dobře prodávaly a vydávají se dokonce po celém světě.
Stydlivý a samotářský LeRoy na veřejnosti vystupoval pouze v paruce a slunečních brýlích. Jenže posléze se ukázalo, že mladý muž s parukou a brýlemi není tak docela muž. Pro veřejnost hraje roli J. T. Geoffreyho sestra - Savannah Knoopová...

...Konečné odhalení přinesla fotografie „J. T. LeRoye“ na otevření obchodu s oděvy v San Francisku, kde ji ukázali lidem, kteří J. T. znají.
„To je J. T. LeRoy,“ prohlásil Ira Silverberg, Leroyův literární agent po zhlédnutí fotografie. Pan Silverberg pak ještě dodal, že se s J. T. mnohokrát osobně setkal. Producentka filmu Srdce je zrádná děvka, Lilly Brightová, rovněž přisvědčila, že na snímku je J. T. LeRoy.
Ale konečnou pravdu vnesla do celé „záhady“ Nyoka Loweryová, návrhářka klobouků, která zná Savannah již mnoho let, protože spolu pracovaly na kolekci pro sanfranciskou oděvní společnost Nisa. „To je rozhodně Savannah, její hlavu znám...,“ ujistila všechny vesele.
Slečna Knoopová se k celé záležitosti odmítá vyjádřit se slovy „Tohle já přece nemám zapotřebí!“...

 

Rozhovor s Laurou Albertovou, zveřejněný v The Paris Review, v čísle FALL 2006 (podzim):

Být J. T. LeRoyem

Nathaniel Rich

 

Životopisné údaje na třech knihách J. T. LeRoye – na románu Sarah (2000), sbírce povídek Srdce je zrádná děvka (2001) a novele Harold`s End (2004) – popisují autora jako mladého muže narozeného roku 1980. LeRoy píše o vykořeněném dětství, sexuálním zneužívání, drogách, nejistém pohlaví a duchovním vykoupení, a vypráví popisným stylem, syrovým jazykem a s mimořádným citem. Tyto příběhy zaujaly skupinu zasvěcených následovatelů a všeobecné mínění znělo, že LeRoyovy podklady jsou autobiografické, vykreslené přímo ze zkušeností dítěte ulice. Obě knihy, jak Sarah, tak Srdce je zrádná děvka už se dočkaly též zfilmování, staly se národními bestsellery a byly přeloženy do dvaceti jazyků. Na základě komerčního úspěchu se o ně začala zajímat kritika. LeRoy upoutal pozornost zavedených pamětníků a romanopisců – Mary Gaitskillové, Mary Karrové, Tobiase Wolffa, Davea Eggerse, Zadie Smithové – kteří chválili nováčkovu práci a stále více jej začali uznávat jako jednoho z nich. Náhle se LeRoy začal objevovat všude: v krátkých povídkách, esejích, novinařině a rozhovorech v mnoha médiích, jako je The New York Times, Zoetrope: All-story, McSweeneys, Spin nebo The Times of London. Jmenovali ho redaktorem Da Capo Press Best Music Writing 2005, také pracoval na scénáři pro Guse Van Santa Elephant (Slon) a několika dalších filmech.
LeRoy udržuje kontakty s okruhem svých přátel a obdivovatelů přes telefon, fax a e-mail, ale jen málo z nich jej skutečně potkalo osobně. Když se ukázal na veřejnosti, měl blonďatou paruku, velké černé sluneční brýle a plstěný klobouk. Obvykle jej doprovázela osoba, která si říká Speedie a vystupuje jako jeho neoficiální mluvčí a manažer. Plachý a skrývající se LeRoy toho o sobě nikdy mnoho neprozradil a odmítal se účastnit i mnoha svých autorských čtení. Slavní přátelé jako Lou Reed, Tatum O´Nealová, Nancy Sinatrová, Carrie Fisherová a Heather Grahamová četli jeho práci u něho doma. Tisk byl LeRoyem téměř fascinován, mnohé z článků o něm se však více než o jeho psaní zajímaly o jeho životní příběh – jak přišel ze Západní Virginie, byl často bezdomovcem, jak se hnal zemí se svou matkou Sárou, prostitutkou pracující na tiráckých parkovištích, než skončil v San Francisku. Tam ho Speedie vzala na léčbu k psychoterapeutovi, který navrhl, aby LeRoy začal o svých zkušenostech psát. A tak ve svých šestnácti letech publikoval první knihu.
V říjnu 2005 otiskl časopis New York článek o tom, že J. T. LeRoy neexistuje, že je jen výmyslem Laury Albertové ze San Franciska. V lednu 2006 následovala zpráva v New York Times, že osoba vystupující na veřejnosti jako J. T. LeRoy je ve skutečnosti poloviční sestrou bývalého partnera Albertové Geoffreye Knoopa (rozešli se minulý rok). O měsíc později Knoop v Timesech potvrdil, že J. T. LeRoy byl pseudonym Laury Albertové. V San Francisco Chronicle napsali o J. T. LeRoyovi jako o největším literárním podvodu (žertu) této generace.
Až do nynějška Laura Albertová odmítala připustit spojitost s LeRoyem, vlastně ji vždy popírala. Avšak pod tíhou mnoha rozhovorů v uplynulém létě prozradila jeho příběh, svůj vlastní příběh a všechny příběhy, které s „aférou LeRoy“ souvisely, ať už byly vymyšlené či skutečné. Hovořila spontánně a se spoustou emocí, často přerušovala sama sebe odbočkami, vtipy a metaforami. Rozhovor se konal v jejím malém bytě ve čtvrti Russian Hill v San Francisku, který sdílí se spolubydlící a jejím osmiletým synem.


REDAKTOR: Kdy jste se narodila?
LAURA ALBERTOVÁ: Druhého listopadu 1965. Narodila jsem se s horečkou. Matka byla v brooklynské nemocnici tři dny a téměř zemřela. Byl to den voleb a kvůli mně nemohla volit, zároveň byly i Dušičky.

R: Co vaši rodiče dělali?
LA: Matka psala divadelní hry, hlavně hudební a otec byl asistentem principála (ředitele). Oba byli dětmi židovských imigrantů. Neměli jsme mnoho peněz, bydleli jsme v obecních bytech pro chudší vrstvy v Brooklyn Heights.

R: Uváděly se hry vaší matky?
LA: Uváděla je v našem divadle a já se do nich také dostala. Skládaly jsme je u piana, zpívala jsem melodie, ona je zapisovala a pak přišly na řadu texty. Pokud nebylo žádné obecenstvo v dosahu, chodila jsem se předvádět před zrcadla do koupelny. Nastavila jsem je tak, aby odrážela odraz za odrazem, přála jsem si co největší publikum, nenechávat si nic pro sebe. I když například ve škole jsem vypustila ostatní postavy a věnovala se monologům. Hrála jsem si s různými verzemi scénáře, přízvuku a napodobováním. Jako když se učíte psát. Napřed kopírujete nějakého spisovatele, ale pak se začnete měnit a vyvíjet.

R: V kolika letech jste začala psát své vlastní výtvory?
LA: Kam až má paměť sahá, vždycky jsem měla vlastní příběhy, převážně o problémových chlapcích. Vyprávěla jsem je sama sobě každý večer před spaním, vlastně to bylo jako sledovat film. Když jsem chtěla, kousek jsem přetočila zpět a koukala znovu, abych rychleji usnula. Ale někdy jsem se nemohla dobrat konce, a tak jsem zůstala dlouho vzhůru a plakala.

R: A proč byli hlavními postavami právě chlapci?
LA: Protože chlapeckým postavám jsou dovolena veškerá dobrodružství, od Huckleberryho Finna po Toma Sawyera, Olivera Twista a Petra Pana. A co byla děvčata? Princezny. Ale já věděla, že to není můj příběh, nebyla jsem malou roztomilou holčičkou.

R: Matka vám tedy pomáhala, ale co otec?
LA: Příliš pracoval a nebyl doma. I když někdy mě brával do Bushwicku do komiksového obchodu. Byla jsem posedlá komiksy ze čtyřicátých let. Milovala jsem Supermana, ale nejvíc zbožňovala Aquamana. Vyzařoval jakousi zranitelnost a cítila jsem z něj gaye. Pamatuju si na cestu autobusem v páté třídě, kdy všechny holky štěbetaly o klucích, ale já myslela jen na Aquamana.

R: Měla jste ve škole hodně stejně starých kamarádů?
LA: Kamarádila jsem s uličníky a se mnou se přátelily oblíbené děti, poněvadž jsem je dokázala rozesmát. Vymýšlela jsem zábavné historky a byla jedničkou v žertovných telefonátech. V šesté a sedmé třídě jsme se my dívky začaly vážněji zajímat o chlapce a volat jim. Do jednoho byly zblázněné skoro všechny holky, ale žádná si netroufala mu zavolat, poněvadž se neustále musely hihňat. Tak jsem jednou zavolala, předstírala švédský přízvuk a on na to skočil. Volala jsem mu pak častěji, aniž by to ostatní kamarádky tušily. Vymyslela jsem si celou postavu - Katrin. V knihovně jsem se informovala o Švédsku a trochu nastudovala švédštinu, abych měla ten správný přízvuk. Bydlela jako se mnou, s Laurou, ovšem její rodiče byli tak přísní, že jí nedovolovali opouštět dům. Proto ji nikdo nikdy neviděl. Osobností se mi Katrin podobala, ale nemohla jsem si dovolit prozrazení, protože fyzicky jsem se jí nepodobala vůbec. Ten kluk se do Katrin zamiloval a já se zamilovala do něho.
Naše telefonní přátelství se odvíjelo několik měsíců, dost jsem se vypracovala. Jednoho dne jsem ho potkala jako Laura, Katrinina kamarádka, a začali jsme se vídat. Ze staré ročenky jsem vystřihla fotku pěkné dívky a řekla mu, že to je Katrin. Jeho kamarádi si ji také oblíbili a začali jí volat. I s nimi jsem se začala scházet, aniž by tušili, že Katrin jsem já. Došlo to tak daleko, že se do Katrin zamilovala většina hochů ze sousedství. Láska mě úplně pohltila, ale tím hezkým bezpečným způsobem, když je vám dvanáct. Bylo to velmi silné a téměř mě to ovládlo. Věděla jsem, že s tím musím přestat, otázkou bylo jak? Objevila jsem tudíž speciální druh rakoviny, která postupuje velice rychle. Jednoho dne, když opět Katrin volal, řekla jsem, že zemřela. Následujícího rána zazvonila u dveří matka toho chlapce a velmi rozrušeně se dotazovala, co se stalo. Moje mamka o ničem nevěděla. Málem mi to zlomilo srdce. Nechtěla jsem, aby se něco z toho stalo doopravdy.

R: Měla jste v dětství víc malérů?
LA: Ani ne, než se naši rozvedli. To se stalo v mých třinácti a svět se mi otočil vzhůru nohama. Od jedenácti jsem si psala deníček, takové to povídání o školních šeptandách a tak. Atmosféra doma houstla, přibývalo rodičovských rvaček. Jeden ze zápisů pak zněl: „Laura Albertová zemřela při porodu a mě šoupli do jejího těla.“ Byla jsem si jistá, že jsem skutečně zemřela a do mého těla přišel mimozemšťan. Evidovala jsem všechny rozdíly, jako zkřivené prsty, díru v uchu a další. Dění kolem se stávalo stále bolestnější – vzrůstající násilí doma – a já začala chodit za školu. Odešla jsem v osmém ročníku. Matka si vodila domů spousty mužů, někdy s námi bydleli a ke mně se chovali nevhodně. Byla to rozmanitá přehlídka charakterů: indián Silný kůň, který seděl za vraždu, Stanley, maniodepresivní týpek, motorkář Bob a další a další. Bála jsem se, ale myslela jsem, že mít s nimi sex je dobrá cena za to, co mi nabízeli a po čem já hladově toužila: pozornost, uplatnění a postava otce.

R: Vlastní otec vám tudíž zmizel ze života?
LA: Vídala jsem ho poměrně často, avšak najednou to přestalo, bylo to příliš bolestné.

R: Co jste tedy dělala celé dny za školou?
LA: Zůstávala doma a volala linky bezpečí a pomoci, všechny, co nabízely pomoc dětem. Vždycky jsem jim bájila jako kluk. Nemodlila jsem se za normální život nebo abych byla hubená, ale, Bože, dej, abych se probudila jako kluk. Pro mě by to byla spása. V tom tkvěla má síla a tím jsem se také stala.

R: Voláním na linky důvěry se z vás stal chlapec?
LA: Potřebovala jsem odstup. Být dívkou mi bylo příliš blízké. Například bych nikdy nemohla říct, že se mi mamka pokoušela podpálit pokojík, jak jsem se musela barikádovat za dveřmi, když po mně šla s kladivem, nebo proč mám po těle popáleniny od vařící kávy.

R: A to se skutečně stalo?
LA: Ano. Ovšem má sebeúcta byla tak nepatrná, že kdybych o tom promluvila, zazněla by jediná odpověď, a sice, že si to všechno vrchovatě zasloužím. I přesto jsem však fantazírovala o pomoci. Pokud bych ale byla jiná – kdybych byla roztomilou malou dívenkou nebo chlapcem – to by se přijmout dalo.

R: S tímhle jste se svěřovala na linkách důvěry?
LA: Bože, ne. Vymýšlela jsem si, co se stalo na Jihu a používala jižanský přízvuk. Nebo jsem si hrála na chlapce z irské katolické rodiny, který u sebe pozoruje homosexuální sklony a snaží se s tím vyrovnat. Po nastudování pár knih o Irsku jsem tu historku obohatila o bratra, jenž slouží v IRA.

R: Cítila jste se někdy provinile za to, že lžete lidem, kteří vám nabízejí pomoc?
LA: No, ale já pomoc potřebovala. Nemyslela jsem pořád na hlouposti, to jsem vás ošálila. Navíc to vypadalo víc jako obchod s těmi poradci – často přišel na scénu sex. Víte, že alkoholici mají tendence pracovat v barech? Stejně tak se pedofilové ucházejí o práci kolem dětí. Pokud jsem se vydávala za kluka, mohla jsem tomu lépe čelit. Jednou jsem se dovolala člověku, který se označoval za dětského terapeuta. Když zjistil, že mu volá šestnáctiletá dívka a ne čtrnáctiletý chlapec, odpálkoval mě, ať už nevolám. Zloba mu nedovolila se zamyslet nad tím, proč jsem si asi takovou historku vymyslela, co mě k tomu vedlo?

R: A byla jste vůbec někdy na nějakém seriozním sezení, na dětské terapii tváří v tvář?
LA: Měli jsme rodinného terapeuta. Sužovalo mě nechutenství, protože jsem opravdu věřila, že kdybych byla hubenější, moje problémy by se vyřešily. Terapeut mi doporučil hospitalizaci u Sv. Vincenta. Vyrazily jsme s matkou nemocnici obhlédnout. Pokud by se mi zamlouvala, měla jsem tam zůstat. Od počátku se mi ale zdála hrozná: švábi na zdech, odlupující se omítka, staří lidé čekající na smrt. Navrhla jsem, abychom odešli, ale matka odešla sama a nechala mě tam. Dveře byly zamčené, na všech oknech mříže a pak se zjevily sestry s thorazinem. Poté mi matka prozradila, že se cítila, jako by zanechávala psa v útulku. Já řekla, že nejsem pes.

R: Jak dlouho si vás v nemocnici nechali?
LA: Dostala jsem se ven po čtyřech dnech, když jsem roztočila největší tanec a zapěla píseň s úsměvem na tváři, potlačila jsem opravdové emoce a přesvědčila je, jak se nemůžu dočkat, až půjdu školy. Ale matka se vyjádřila jasně: další trable a poputuju zpátky.

R: A podařilo se vám napříště se nemocnicím vyhýbat?
LA: Ó ne. Nejprve jsem se vrátila do školy, tedy do čtyř škol. Vzdávala jsem to v jedné po druhé. Nemohla jsem dál. Pak jsem objevila punk rock a život najednou získal smysl. Ta hudba vyjadřovala hněv, který jsem cítila, stala se mým jazykem. Na začátku osmdesátých let jsem se dostala na newyorskou punkovou scénu. Všichni chodili do klubu na A7, Bad Brains, Agnostic Front, Minor Threat a Beastie Boys, když byli ještě hardcorovou kapelou. Začala jsem chodit s jedním skinheadem a dělat rozhovory s hrdiny mého světa. Někteří hoši z kapel byli na holky pěkní drsňáci, ale když jsem volala jako kluk, náhle se otevřeli.

R: Bydlela jste stále doma, i když jste nechodila do školy?
LA: Jo, tedy jen do doby, než jsem se na pět měsíců vrátila do nemocnice. Než jsem se dostala ven, tak mi sociální pracovnice silně nedoporučovaly návrat domů, a asi proto mě poslali do pečovatelského domu židovské asociace péče o dítě s psychiatrickým programem. Dostávalo se mi individuálních i skupinových terapií, dokonce i doktor z nemocnice za mnou docházel, ale nic nepomáhalo. Tajně jsem volala na linky důvěry po celých Spojených státech a vymýšlela si nové historky – pokaždé jako kluk – abych si ulevila od trápení.
Asi po čtyřech letech v pečovatelském domě jsem potřebovala vypadnout z New Yorku. Pár skinheadských kamarádů se tou dobou přestěhovalo do San Franciska, což mi přišlo skvělé. Přistěhovala jsem se v osmadevadesátém, v roce velkého zemětřesení. Začala jsem s dvanáctistupňovým programem proti nechutenství, tvrdě jsem na sobě pracovala. A začala jsem hrát ve skupině s Geoffem, který se později stal mým přítelem a ještě později otcem mého syna. Kapela se jmenovala Daddy don´t go (Tati neodcházej). Vydavatelé jevili zájem, ale rychle mi došlo, že pozornost a publicita se mi mohly stát nebezpečné, nikdy by to nestačilo na moje uzdravení. A poněvadž jsem to nedokázala skloubit, kapela se rozpadla.

R: A co práce, ke které byste se mohla vrátit?
LA: Tou dobou mi zavolal James Cury, vydavatel časopisu The Web Magazine mapujícího internet. To bylo v roce 1996. Oblíbil si jak kapelu, tak mě osobně a nabídl mi, abych pro něj psala recenze na online erotické stránky. Vzala jsem to a psala velmi vtipně. Zároveň jsem dělala i sex po telefonu. S tím jsem začala už v NY jako dítě. Mohla jsem jakoby opustit tělo a hrát jakoukoli sexuální bytost s jakýmkoli přízvukem pod sluncem – asijským, ruským, německým, švédským, jižanským, všechna klišé.

R: Dělala jste to jen pro peníze, nebo v tom byla i zábava?
LA: Některé klienty jsem měla ráda, povídali jsme si o jejich životech a dodneška se s několika z nich přátelíme.

R: Jak jste v pracovním procesu pokračovala?
LA: Recenze na erotické stránky měly úspěch. Časopis Rolling Stone mě oslovil s nabídkou na rozhlasovou show a psala jsem i pro Adult Video News. Došlo mi, že o žádnou literaturu se vážně nejedná. Chtěla jsem po sobě zanechat něco s nábojem, něco, co by oslovilo. V tu dobu jsem se sblížila s děckama na Polk Street. Jeli v heroinu a kradli, ponecháni svému osudu. Do pomocných programů nešly téměř žádné peníze, šetřilo se na těch, kteří pomoc opravdu potřebovali. Když vidíte takovou situaci, jak můžete zůstat lhostejní? Cosi mne k nim táhlo a chtěla jsem pomoct. Tak jsem se zapojila do programu nabízejícího čisté injekční jehly jako prevenci před HIV a cítila potřebu vstřebat jejich příběhy.

R: Takže vaše volání na linky důvěry pominulo?
LA: Ne, volala jsem tam neustále. Poznala jsem psychiatra Terrence Owense, se kterým jsme si denně půl hodiny telefonovali. Postavila jsem na tom svůj život, cítila se tak živá.

R: Vystupovala jste už za sebe – jako opravdová Laura Albertová?
LA: Nikoli, volala jsem jako třináctiletý hoch Jeremiah ze Západní Virginie. Moc jsem do něj zpočátku neviděla; takhle to bylo se všemi mými smyšlenými postavami. Avšak jakmile promluvil, rozbalila jsem celou jeho roli a dostala se tak do jiného světa, do mnohem lepšího světa, než byl ten můj nenáviděný, aniž bych v tu chvíli cítila, že nejde o skutečnou realitu. V tu chvíli jsem se cítila opravdovější a živější.

R: Co se nakonec z Jeremiahova příběhu vyklubalo?
LA: Pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny. Dědeček, velmi věřící člověk, vlastnil rozhlasové stanice a telefonní věže; matka se jmenovala Sarah a Jeremiaha porodila ve třinácti. Otcem byl teolog, který přišel studovat s dědečkem. Sarah ho svedla, když se v ní začala probouzet sexualita. Ale vlastně byla ještě nevinné dítě a dalo by se to též posoudit jako znásilnění. Otec jí zakázal jít na potrat a brzy po porodu dali Jeremiaha na výchovu do pěstounské rodiny. Sarah se snažila nějak přežít, nejprve jako servírka, pak začala pít. V osmnácti ji kontaktovali, aby se naprosto vzdala všech práv ve prospěch pěstounské rodiny. Odmítla a s pomocí svého otce konzervativce, který neměl v oblibě zásahy vlády a státních institucí, vyhrála Jeremiaha zpět. Čtyřletý Jeremiah nedokázal pochopit, proč se ho náhradní rodina vzdala. Sarah mu namluvila, že je zlý a nikdo ho nechce. Vystrašila ho tak, že s ní zůstal. Jak by mohlo dítě takovou zradu odhalit? Jak by si kdokoli z nás takovou zradu v dětském věku zdůvodnil?

R: To doktor Owens nikdy nepátral po věrohodnosti?
LA: Ne, ale pomohl mi s vnitřními pocity, pro mě to všechno bylo doopravdy. Jen jsem vyprávěla příběh, který by odrazil bolest, v jaké jsem se nacházela. Jeremiah se Sarah se často stěhovali – Portland, Seattle, Los Angeles. A Jeremiah začal se Sarah soupeřit. Stejně jako já, když jsem byla malá holka. S muži, které si matka přitáhla domů, jsem koketovala, aniž bych chápala, co vskutku dělám. Většinou mě pak znásilnili, ale takhle jsem o tom nepřemýšlela, pojem znásilnění jsem ani neznala. Začala jsem to brát jako běžnou věc a bez vědomí všech důsledků jsem v tom pokračovala. Takovému zneužívání mnoho lidí nerozumí. Rádi si myslí, že děti jsou v podobných případech vždycky ti nevinní andělíčci. Ale některé si vyvinou takové strategie pro přežití, které jsou pro většinu „normálních“ nepřijatelné. Děti jsou schopny vyprovokovat násilí, protože dostat pár ran se může brát jako určité vyjádření lásky. Není to vhodné ani hezké, ale je to pravda. Veškerou vinu na takové dítě bych ale taky nesvalovala, protože nemusí tak docela rozumět tomu, co chce. Stejně tak Jeremiah, chtěl jen lásku a pozornost, ale netušil, jak se k nim probojovat. Na ulici používal jméno Terminátor, což znělo jako vtip vzhledem k jeho stydlivé a introvertní povaze. Dávalo mu však pocit síly. Někdy Jeremiah, někdy Jeremy, někdy Terminátor, až se z toho vyvinul J. T.. Příjmení měl po mém dobrém kamarádovi LeRoyovi. Nakonec ho Sarah v jednom motelu v SF opustila. Chtěl se zabít, už nechtěl žít na ulici jako „šlapák“. Bolest byla nesnesitelná, snil o terapeutovi, který by ho uchlácholil, ujistil ho, že za sebevraždu nemůže přijít do pekla. A to jsem chtěla i já. Cítila jsem sebevražedné myšlenky, ale nedovedla je vyjádřit, proto je za mě převzal Jeremiah, který pak našel doktora Owense.

R: Jeremiaha jste si vymyslela, ale on vás ovládl. Začal žít vlastní život nezávisle na vás?
LA: Připadal mi jako jiný člověk. Mluvím teď v minulém čase, poněvadž jeho energie už ve mně není tak dominantní jako dřív.

R: Jak jste se rozhodla představit J. T. okolnímu světu?
LA: Doktor Owens mi navrhl, abych svoje příběhy sepsala. Na univerzitě v SF učil budoucí sociální pracovníky. Věděl, jak moc je nenávidím. Ale dal mi šanci se k nim vyjádřit. Nyní to vidím jako trik, kterým mě chtěl dostrkat k psaní. První povídka s názvem „Ballons“, o závislosti na heroinu, mě popostrčila kupředu. Psala jsem rukou, neuměla jsem na stroji. Text jsem doručovala faxem nebo jsem na univerzitu dojížděla na kole. Byla jsem tak hladová po nějaké odezvě.

R: Ukázala jste se osobně jako Laura?
LA: Ne, jako Jeremyho kamarádka Speedie. Tak jsem vystupovala na veřejnosti, jako žena později známá coby Emily, jejíž pouliční jméno znělo Speedie. Mluvila s otravným cockney přízvukem, takže jste měli chuť jí vrazit pár facek, taťku měla v armádě. Prožila těžké dětství, domov opustila brzy a usadila se v SF, kde pracovala v sexuálním průmyslu. Doktora Owense jsem jako Speedie navštívila několikrát.

R: Cítila jste, že za vás J. T. píše, tak jako za vás mluvil?
LA: Ne, cítila jsem se v roli sekretářky, které Jeremy předal surový příběh, a teprve já ho přepsala do čitelné a umělečtější podoby. Kdybych u psaní neseděla a nemyslela si, že jsem byla J. T., nemusela bych být ani Laurou.

R: Jak na vaše psaní doktor Owens nebo jeho studenti reagovali?
LA: Většinou se jím zabývali z hlediska terapie. Přestože já toužila vědět, co si myslí o psaní. Proto mě doktor Owens představil sousedovi, vydavateli Eriku Wilinskému, který mi poskytl zpětnou vazbu. Jeden z mých klientů po telefonu mi doporučil poezii Sharon Oldsové, kterou jsem začala opravdu obdivovat. Zmínila jsem se o ní Erikovi, a on obratem navrhl, ať se s ní spojím, že prý s ní studoval. To jsem nemohla, ale ona sama chtěla něco ode mě číst. Po přečtení mých „Ballons“, na něž reagovala vskutku pozitivně, mi napsala. Ve stejné době se mi zalíbil jeden autor píšící gay fikci, moc jsem ho obdivovala. Přestože se kniha hemžila zneklidňujícími scénami a syrově podaným sexem, uchvátila mě autorova schopnost zachytit teenagerovské osamocení a potřeby. Volala jsem mu jako Jeremiah, který se představil jako Terminátor. Vážila jsem si ho, ale jakmile jsem mu po telefonu četla své práce, pochopila jsem, že stejně jako ho zaujalo mé psaní dokázala ho rychle vzrušit perverzita násilných scén. Obracel náš vztah v sexuální. Myslel, že hovoří se třináctiletým klukem a zval mě k sobě domů. A já si říkala, že je lepší třeba i sexuální pozornost než žádná. Na ulici jsem se naučila, že v případě nebezpečí řeknu, že mám AIDS – poslední možnost v strategii přežití. Nedal se ale vystrašit, zkrátka jsou lidi, kteří si rádi hrajou na hraně. Vystrašilo mě to, ale zároveň jsem pocítila úlevu. Pokud měl pochopení pro někoho, kdo nebyl krásný, kdo byl znetvořený, pak mohl najít i pochopení pro mě – pro Lauru.

R: Ale on o existenci Laury neměl tušení. Pomohl vám nějak alespoň jako Jeremiahovi?
LA: Poslal mi román od jiného homosexuálního autora, s nímž jsem se posléze zkontaktovala. Ten pro změnu předal mou práci pisatelce pro The Village Voice Laurie Stoneové, která zařadila můj příběh „Baby Doll“ do sbírky nazvané Close to the Bone. To vydání bylo plné recenzí, z nichž mnohé vyzdvihovaly můj příběh jako syrový a prudký. Další, na koho si vzpomínám, byl můj agent Henry Dunow, který chtěl publikovat sbírku mých povídek jako pravdivé vzpomínky. Ale já je chtěla vydat jen jako fikci. Tak jsem si začala dopisovat se spisovatelkou Mary Gaitskillovou, jež mě nesmírně pozitivně povzbudila a zároveň se jako první kriticky vyjádřila o mém psaní. Navedla mě ke krásné literatuře – k dílům Vladimira Nabokova nebo Flannery O´Connorové – a já si uvědomila, jak moc se toho ještě musím naučit.

R: Chtěla se někdy setkat s J. T.?
LA: Ovšem. Nikdo ho nikdy neviděl a začalo se šeptat, že není skutečný. Proto jsem si potřebovala opatřit tělo. Daly jsme si s Mary schůzku. Chtěla jsem najmout někoho, kdo by roli J. T. zahrál. Ale nemohla jsem najít nikoho, kdo by odpovídal jeho popisu. S Geoffem jsme jezdili po ulicích, až jsme narazili na devatenáctiletého blonďatého hubeňoura s modrýma očima. Vysvětlila jsem mu plán a on šel za padesát babek za Mary na schůzku. Neměl nic říkat mimo pozdravu a po chvíli jen vyplašené utéct. Tak to taky udělal, pozdravil, představil se jako Terminátor, předal čokoládu, kterou jsem Mary koupila, a když utekl, přisedla jsem si k ní jako Speedie a promluvily jsme si.

R: Co na celé tohle vaše počínání říkal Geoff?
LA: Hodně dlouho vůbec netušil, o co se vlastně jedná. J. T. byl pro mě tak trochu špína, používala jsem ho jen pro pocit, že jsem živá. Geoff o tom asi nechtěl nic vědět.

R: A jak jste mu to nakonec řekla?
LA: Nikdy jsem mu to neřekla, postupně na to přišel sám. Vlastně jsme nikdy nemluvili o tom, proč to bylo tak, jak to bylo.

R: Kniha Sarah vyšla v roce 2000. Žil tou dobou J. T. stále ještě na ulici?
LA: Ne, Jeremy žil se mnou. Do telefonu jsem říkala, že bydlím s kamarádkou Speedie a jejím přítelem Astorem. Tak jsem říkala svému muži Geoffovi – Astor. A když jsem otěhotněla, tvrdil J. T., že Speedie je v tom a chce se usadit. Jako J. T. jsem toho o sobě mohla spousty napovídat.

R: Změnilo se po porodu vaše psaní?
LA: J. T. jel neustále svou rychlostí. Sarah jsem začala psát hned po porodu.

R: Na obálce je fotka autora J. T. Kdo to ve skutečnosti byl?
LA: Vydavatel kdesi sehnal fotku teenagera, který jako by mu z oka vypadl, a získal svolení ji otisknout. Po vydání Sarah se sesypala vlna recenzí a článků a každý tam chtěl mít vlastnoručně pořízenou fotku, nespokojili se s tou jedinou. A tak jsem opět byla nucena hledat tělo.

R: Tělo, které vypadalo přesně jako to na fotce?
LA: Nebo alespoň přibližně tak. Miluju Andyho Warhola, také za sebe posílal různé dvojníky. Když mě tedy jeho časopis Interview požádal o fotografii J. T., musela jsem ji sehnat na ulici. Za patnáct babek jsem si vyfotila asi dvacetiletou roztomilou slečnu s tmavými brýlemi, kterou nakonec otiskli. Ozývalo se stále víc časopisů, takže i fotek jsem potřebovala víc. Geoffova mladší sestra Savannah věděla, jak se věci mají, a proto jsem ji mohla na focení použít, kdykoli nebyl po ruce nikdo lepší. Měla úchvatnou jiskru, a když jsem viděla první snímky, vyhrkla jsem: „Bože, vypadáš přesně jako J. T. na obálce své knihy.“

R: Proč ho vždycky hrála děvčata?
LA: Nejprve jsem hledala hocha, ale jsem pak si uvědomila, že na pohlaví až tak nezáleží – mnohem víc jsem chtěla najít specifické vzezření a emocionální rovinu. A Savannah to všechno nabízela. Ale když začala jako J. T. vystupovat na veřejnosti, nebylo to nejjednodušší. Přeměna si žádala víc než jen blonďatou paruku a černé brýle.

R: Směla s reportéry hovořit nebo jen pózovala fotografům?
LA: Původně jsem ji nechtěla nechat mluvit. Savannah má však výborný sluch a poté, co mě po telefonu slyšela mluvit jako J. T., dovedla napodobit jeho jižanský přízvuk, pomalou mluvu a některé jeho hlášky jako: Nazdárek, já jsem J. T. S častějšími rozhovory se dostávala ke slovu víc a víc. Chvíli si na jeho roli zvykala a zpočátku občas něco zmrvila. Jednou ujela a řekla, že je ze Severní Virginie, ale lidi to vzali, jako že si z nich utahuje. Jindy na nějakém natáčení poznala zvukaře, který pracoval s jejím otcem. On ji naštěstí nepoznal. To se stávalo i u autogramiád, podepisovala svým známým knihy jako J. T., aniž by ji poznali.

R: Jak jste se Savannah cestovali, když ona byla zrovna J. T.? Na falešné pasy?
LA: Měla vlastní pas a musely jsme být opatrné. Při cestách do Japonska, Brazílie a po celé Evropě jsme provozovaly stejný rituál: strhávání jmenovek ze zavazadel.

R: Měly jste strach z odhalení?
LA: Probíraly jsme to, nezamýšlely nic zlého, tak proč bychom se měly stydět. Nutily jsme dělat někoho něco, co nechtěl? Ne. Chtěly jsme rozdávat radost a lásku? Ano. A lidi tak taky na J. T., s láskou a nadšením. Rozhodně jsme nešířily temnotu. Někdy se s námi někdo vskutku sblížil a to zahrnovalo i sex.

R: Musely jste se přece dostávat do situací, kdy bylo třeba celou hru vysvětlit.
LA: Pokud jsem se s někým sblížila, vždycky jsem byla upřímná. Říkala jsem, že jsem J. T. LeRoy a že píšu knihy. Lidi se tomu většinou smáli, ale druhý den J. T. po telefonu upozorňovali na jakousi Speedie, která se snaží vytěžit co nejvíc z jeho díla.

R: A co vy na to?
LA: Ok, dám si pozor, anebo že to Speedie všechno myslí dobře.

R: To nikdo nepoznal rozdíl mezi na veřejnosti vystupující Savannah a vámi jako J. T. po telefonu?
LA: Ne, poněvadž jsme sladily hlasy a rytmus mluvy. Za své punkové éry jsem používala britský přízvuk, působilo to víc cool. Tehdejší přítel si čtyři měsíce myslel, že jsem Britka, než jsem vyšla s pravdou ven. Všimla jsem si, jak lidi reagují na přízvuk - pokud už vás chvíli znají, víc poslouchají, co říkáte, váš akcent už je jim fuk. A pokud se to někomu nezdálo, střídala jsem se u telefonu ve dvou rolích, jako J. T. a Speedie.

R: Věřil někdo, že jste doopravdy J. T.?
LA: Jistě, docela dost lidí – všichni kolem vydávání knih nebo ti, co se ke mně či k Savannah dostali dost blízko. Jedním z nich byl Billy Corgan z kapely Smashig Pumpkins. Jeho hudba mě oslovovala, proto jsem brala jako velkou věc, když jsem se s ním před třemi lety seznámila. Četl mé výtvory a prý ho obohatily. S J. T. se slýchali po telefonu, ale když jsem mu při našem setkání prozradila, jak se věci mají, okamžitě to pochopil a podpořil mne.

R: Mluvila jste s ním jako J. T., i když pravda už byla venku?
LA: Ano, přesně tak, J. T. je tady stále a líbí se mu náš vztah a má stále o čem diskutovat. Navíc byl schopen říct Billymu to, co se Laura neopovážila.

R: Lišila se vaše přátelství s hudebními a filmovými celebritami od vztahů se spisovateli?
LA: Ano. Ve většině případů se hvězdy chtěly seznámit se mnou nebo jen zmínily má díla ve svých rozhovorech a já jim poděkovala. Uzemnilo mě, když jsem na internetu našla, že se o mé knize zmiňuje Sheryl Crowová stejně jako Winona Ryderová nebo Drew Barrymoreová a od Lou Reeda se mi dostalo veliké podpory. Shirley Mansonová se o mně dozvěděla z časopisu The Face, shlédly jsme její hru v LA a zašly na pyžamovou party. Byla stejně laskavá k J. T. jako Speedie. Podle postavy ze Sarah dokonce napsala píseň s názvem „Cherry Lips“. Fotili jsme cosi na plakát do časopisu Pop a pamatuju si, jak mi Courtney Love řekla: „Ty jseš ,obrazoborec´, J. T.“

R: Chcete říct, že to řekla Savannah?
LA: Ne, řekla to přímo mně do telefonu a to mě dostalo. V novinách jsem se dočetla, že je něco ve „stylu J. T. LeRoye“. Neuvěřitelné. Oslovili mě muzikanti, zda bych nevymyslela nějaký příběh k jejich nově vycházejícím albům. Povedlo se mi to u Billyho Corgana, Briana Adamse, Nancy Sinatrové, Bright Eyes. Pokud jste jako muzikanti chtěli vypadat cool nebo oslovit převážně mladší generaci, šli jste za J. T. Shirley Mansonová dala mé knihy Bonovi z U2, který se do Rolling Stone vyjádřil o mé knize Srdce je zrádná děvka. Režisérka Allison Andersová četla Sarah a předala ji dál Madonně. Právě jsem byla na Floridě, plavala v bazénu u babičky a říkala si: Panebože, Madonna čte mou knihu, je tedy v mém světě. Neuvěřitelný pocit. Já bych do jejího světa pronikla jen těžko. Dostala jsem se do povznesené nálady, plavala jsem sem a tam plná opojné energie: Je v mém světě, je v mém světě, je v mém světě. Ale nikdy jsme si toho s Madonnou neměly moc co říct. Poslala mi knihy o kabale. Jednu jsem si nechala a ostatní prodala. Peníze jsem potřebovala víc než kabalu.

R: Jak jste se cítila, když jste viděla Savannah na veřejnosti vystupovat v roli J. T.?
LA: Neviděla jsem Savannah, ale jeho. Byla to celkem úleva, když mě na chvíli opustil, aby vstoupil do Savannah. Pociťovala jsem úžas, povznesení, hrdost. Lidi čekali ve frontě klidně celý den, jen aby ho viděli – zacházeli s ním jako s rockovou hvězdou. Museli volat ochranku, když se ho každý chtěl dotknout. Na autorském čtení ve Švédsku se mu klaněli a poklekali. Spontánní a nádherné chvíle. Já, stojíc stranou, jsem měla spousty času na povídání s lidmi nerušená pozorností upírající se k Savannah (J. T.).

R: Neměla jste strach, že by to Savannah mohlo změnit?
LA: Měla a velký. Na podzim 2003 začala režisérka Asia Argentová natáčet film podle knihy Srdce je zrádná děvka. Na place to byla samá droga, a lidi, co se chtěli dostat k J. T., nabízeli Savannah jenom chlast a fet. A začalo se pařit. Všichni věděli, že byl J. T.  v dětství zneužívaný, a strkali mu drogy! Obávala jsem se i toho, že by pod parou mohla všechno pokazit. Režisérka a Savannah se spolu vyspaly.

R: Ona tedy nevěděla, že je žena?
LA: Ale věděla.

R: Ostatní si toho museli taky všimnout. Jak jste vysvětlovali ženské vzezření J. T.?
LA: Savannah se sžila se svou postavou i fyzicky. Zmenšila se jí prsa, přestala menstruovat, narostly jí svaly. A J. T. začal hovořit o proměně v ženu, o hormonální terapii a změně pohlaví.

R: Když váš syn vyrůstal, zaznamenal existenci J. T.?
LA: Asi v šesti letech jsem mu všechno vysvětlila, hned to pochopil. Kdykoli viděl Savannah, věděl, jestli je to právě ona nebo on. Narodil se do tohoto světa a přišlo mu to přirozené. Nemusela jsem ho nijak trénovat. Zájmena jsme příliš nepoužívali, a pokud šel s námi na veřejnost, oslovovali jsme ho Thor.

R: Jakou jste J. T. předpovídala budoucnost? Očekávala jste, že vyroste a bude pokračovat v psaní?
LA: J. T. byl mutace, sdílená plíce a já cítila, že budu muset dýchat sama za sebe. Původně jsem myslela, že zemře na AIDS, ale to v žádné knize není. Nikdy jsem ty zvěsti nevyvrátila, ale také jsem se nikdy nesnažila zvýšit tímhle způsobem jeho popularitu. Pamatuju si na den asi před deseti lety, kdy jsem si říkala, že J. T. zemře následující víkend. Upadla jsem do letargie, fyzicky mi nebylo nejlépe. J. T. nechtěl umřít, cítila jsem, že kdyby umřel, odešla bych i já.

R: Když vás The New York Times kontaktovaly ohledně odhalení J. T. LeRoye, potvrdila jste to?
LA: Řekla jsem, že nevím, o čem to mluví. Nebyla jsem připravena to přiznat. Psala jsem fikci. J. T. sloužil pro mou ochranu, sloužil jako závoj nad závojem – jako filtr. Nikdy jsem ho nebrala jako podvod. Bylo bizarní, co psaly noviny, jak interpretovaly to, co jsme doopravdy dělali. Někdo mi volal a křičel na mě, že jsem jen vymyšlená. Školní psycholog mého syna mi ale řekl: „Jen vás obviňují za to, že jste skvělá spisovatelka.“

R: Cítila nebo cítíte nějaký stud za podvod na lidech?
LA: Krvácím, není to přímo stud. Je mi líto, že mi bylo tak ublíženo. Hodně lidí inspirovalo, že někdo tak mladý mohl napsat to co já. J. T. je o patnáct let mladší. Mohu se jenom omluvit těm, kteří jsou zklamaní nebo se jich to osobně dotklo. Pokud fakt, že jsem ve skutečnosti o patnáct let starší znehodnocuje mou práci, pak je mi to moc líto.
Všechno, co o mně potřebujete vědět, je v mých knihách, často tak, že tomu sama nerozumím. Lidé nechtějí být přehlíženi. Mě si nevšímali a pohrdali mnou. To je téma mé tvorby. Lidé postřehli, že postavy LeRoyových knih zápasí za dobro i tam, kde by jiní nebojovali. Když jsem chtěla spáchat sebevraždu, něco mi dalo naději žít. I tu najdete v mých knihách. Avšak největší nadějí je, že mohu odhalit svá tajemství, a vy neodejdete.

R: Nyní píšete pro HBO do série Deadwood jako Laura Albertová. Jak se cítíte, když už nejste J. T.?
LA: Je neuvěřitelné, že mohu v normálním světě a životě vystupovat jako úspěšná spisovatelka Laura Albertová. Začnu psát pod svým vlastním jménem. Modlete se za své nepřátele. Mně vlastně pomohli, dali mi dar a za to jim jsem vděčná.

R: Chodíte i nadále na terapie k doktoru Owensovi?
LA: Ano, máme posvátné přátelství. Když se celá věc s J. T. provalila, řekl, že jsem připravena na další krok, a sice stát se konečně sama sebou. Jako u svářečů, kterým se železné piliny zasekaly do těla, ale oni o tom nevědí, dokud nepodstoupí magnetickou rezonanci a ten magnet jim je začne vytahovat. A takhle je to i se mnou, mám pocit, že s doktorem Owensem teprve začínáme vytahovat piliny na povrch.

R: Mluvíte s ním i dnes jako J. T.?
LA: Ne, jsem Laura.

Zpět na recenze...
Všechna práva vyhrazena ©2017 Metafora s.r.o., tvorba stránek - InGenius Webdesign