Žánry
VÝPRODEJNADÁRKOVÉ POUKÁZKYROZEBRANÉ >>BALÍČKY PODZIMNÍAutoatlasBeletrieCestopisyEdice KASSANDRAEncyklopedie >>Filmové knihyHistorieKnížky pro radostKoněKuchařkyLiteratura faktuMóda a etiketaNapětíO duchu a těleOd A do ZPoetické příběhyPro šikovné ruceVztahy a sexZdraví
Newsletter
Chcete včas vědět
co je u nás nového?
co je u nás nového?
Odkazy
Columbus v PrazeColumbus v BratislavěPalác knih LUXORBONTONFILM-filmMAGICBOX-filmWARNER BROS.-filmAudioknihy-čtete si i ušimaČeská origami společnostChivas RegalAgentura Rychlý randeAkce-novinky-knižní novinkyAZ Rodina-pro rodinu...BIO-LIFEKnihovnice-knihy, knihy...Kult-kulturní týdeníkListování-knihy na divadlePerlorodky-kultura a knihyPortál Knihy-nové knihyRozhledna-rozhled v kultuřeZlatý poklad-plno zábavy
Kontaktní údaje
Vytiskni stránku
Odešli stránku
Přidej stránku k oblíbenýmAutoři
Brown Dan
je autor, jehož knihy se na pultech knihkupectví rozhodně dlouho neohřejí. Na to se v nich příliš znepokojujícím způsobem mísí realita s fantazií.
Pochází z New Hampshiru (John Irving bydlel ve stejné ulici). Vystudoval na Phillips Exeter Academy, kde dodnes přednáší. Vyučuje angličtinu a jako osoba nad jiné povolaná také tvůrčí psaní. V roce 1996 se pustil do psaní svého prvního románu (Digitální pevnost).
Jeho romány Andělé a démoni, Šifra mistra Leonarda, Pavučina lží a Digitální pevnost se staly světovými bestsellery a čtenáři se po jejich přečtení vždy ptají: „A co když je to pravda úplně všechno?“. Šifra mistra Leonarda zvedla takovou vlnu zájmu, že ji Vatikán přidal na „index“. Byla již přeložena do 42 jazyků a prodalo se jí více než 10 mil. výtisků.
Se svou ženou malířkou a historičkou umění žije v Nové Anglii.
„Nikdy bych si byl nepomyslel, že právě tohle by mohl být typ thrilleru, který by se mi líbil, ale něco vám řeknu: Čím víc už jsem přečetl, tím víc jsem musel číst. V téhle knize Brown stvořil svět neuvěřitelně bohatý i na ty nejjemnější detaily, a já se ho nemohl nabažit. Pane Browne, jsem vaším obdivovatelem.“
- Robert Crais -
„Velmi mě udivuje a rozčiluje, že tolik lidí těm lžím uvěřilo. Ta kniha je všude, a tak existuje reálné nebezpečí, že čtenáři, kteří ji četli, by mohli uvěřit, že jsou pravdivé.“
- kardinál Tarcisio Bertone o „Šifře“ -
Česky zatím vyšlo: Andělé a démoni, Šifra mistra Leonarda, Pavučina lží a Digitální pevnost.
Rozhovor s autorem o Šifře mistra Leonarda…
Do jaké míry je román pravdivý?
Šifra mistra Leonarda je román, tedy fikce. Hlavní hrdinové a jejich činy jsou samozřejmě vymyšlení, ale předloha, dokumenty, architektura a tajné rituály (např. Da Vinciho obrazy, gnostická evangelia) v tomto románu vyobrazené, existují. Hrdinové je tlumočí, diskutují o nich. Věřím, že část teorií, o kterých se v knize vypráví, si zasluhují pozornost. Každý čtenář si může vše přezkoumat a pak si vytvořit vlastní názor. Při psaní románu jsem doufal, že příběh poslouží jako katalyzátor a odrazový můstek pro to, aby lidé diskutovali o důležitých otázkách víry, náboženství a historie.
Na úvodní straně je ale pod titulkem „FAKTA“ napsané, že všechny základní informace v tomto románu jsou historickými fakty…
Pokud jste četli stranu „FAKTA“, víte, že se na ní jasně uvádí, že veškeré popisy uměleckých děl, architektury a tajných rituálů v románu odpovídají skutečnosti. Tato úvodní strana vůbec nehovoří o žádné ze starověkých teorií, které příběh rozvíjí. Interpretace těchto myšlenek je ponechaná čtenářům.
Je kniha protikřesťanská?
Ne. Kniha není pro ničemu. Je to román. Napsal jsem příběh ve snaze přezkoumat jisté aspekty křesťanské historie, které mě zajímají. Většina křesťanů této skutečnosti rozumí a Šifru považuje za zábavný příběh vyvolávající náboženskou diskuzi. Malá, ale „hlasitá“ skupina lidí označila příběh za nebezpečný, kacířský a protikřesťanský. Je mi to líto, ale měl bych říci i to, že mě kontaktovali knězi, jeptišky, prostě duchovenstvo, kteří mi za napsání románů děkovali. Mnoho církevních hodnostářů je s Šifrou spokojených, protože vyvolala zájem o důležitá témata víry a křesťanské historie. Je důležité si pamatovat, že čtenář nemusí souhlasit s každým slovem, ale může knihu použít jako vhodný katalyzátor při zkoumání vlasního nitra a naší víry.
Co si myslíte o pokusech církevních učenců, co chtějí „vyvrátit“ Šifru mistra Leonarda?
Dialog je obdivuhodný. Vyvolaná debata je pozitivní silou. Čím víc budeme debatovat o takovýchto tématech, tím více budeme vnímat naše vlastní duchovno. Polemika a rozhovor jsou pro náboženství opravdu pozitivní. Jediným skutečným nepřítelem náboženství je apatie, vášnivá debata je skvělou protilátkou.
Úryvek z rozhovoru o knize Digitální pevnost:
Úryvek z rozhovoru o knize Digitální pevnost:
Je překvapující, že jste se při psaní Digitální pevnosti inspiroval skutečnou událostí. Můžete rozvést, co se vlastně stalo?
Před pár lety, když jsem učil na Phillips Exeter Academy v New Hampshiru se neohlášeně objevila americká Tajná služba a zadržela jednoho z našich studentů, protože ohrožoval národní bezpečnost. Jak se později ukázalo, poslal svému kamarádovi soukromý e-mail o tom, jak hrozně nenávidí prezidenta Clintona a jak přemýšlí o tom, že by ho nejradši zabil. Tajná služba se přišla do školy přesvědčit, že to to dítě nemyslí vážně. Po výslechu se agenti rozhodli studenta propustit, protože se ukázalo, že je nevinný. Nicméně ten incident mě opravdu překvapil. Nedovedl jsem si představit, jak může Tajná služba vědět, co si děcka píší v e-mailech.
Začal jsem si dělat malý průzkum, odkud berou organizace, jako je Tajná služba, zpravodajské informace. A to, co jsem zjistil, mě srazilo k zemi. Objevil jsem, že existuje jedna agentura stejně velká jako CIA… až na to, že o její existenci vědí pouze tři procenta obyvatel.
Jmenuje se Úřad národní bezpečnosti (National Security Agency, NSA) a je „domovem“ národních slídilů. Agentura funguje jako vysavač na zpravodajská data z celého světa a jejich zpracování při hledání „podvratných materiálů“. Superpočítače NSA zkoumají e-maily a jinou digitální komunikaci za účelem vyhledávání nebezpečných slovních spojení jako „zabít“ a „Clinton“ v jedné větě.
Mnoho věcí, které jsem se o téhle supertajné agentuře a fascinujících morálních problémech týkajících se národní bezpečnosti a soukromí obyvatel dozvěděl, stálo za převedení do románu. Tak jsem se rozhodl napsat Digitální pevnost.
Opravdu vlády čtou naše e-maily?
Vládní monitorování občanské komunikace se praktikuje už celá desetiletí. Ale ačkoli je veřejnost široko daleko nevědomá, vládní činitelé a specialisté na poli souvisejícím se soukromým sektorem jsou s těmito praktikami velmi dobře obeznámeni. Debata o etice je složitá, protože se ukázalo, že sledování e-mailů, mobilních telefonů a faxové komunikace často pomáhá k dopadení nebezpečných zločinců. Otázka se tedy změnila v souboj „občanské soukromí versus národní bezpečnost“. V padesátých letech přísně tajný projekt Shamrock zachycoval a snímal všechny telegramy přicházející do naší země. ITT a Western Union byly tehdy pod velkým politickým tlakem (aby zachovaly mlčenlivost)… ale stejně to udělaly.
Projekt Shamrock ve skutečnosti fungoval až do roku 1975. Nixonův Huston Plan a později projekt Minaret rozšířil odposlechy na obyčejné občany a veškerá komunikace byla nahrávána. Díky tajnému sledování počítačových aktivit Harvardovy univerzity, samozřejmě, FBI chytila hanebného hackera Joseho Arditu.
Jak můžete vidět, tento druh aktivit není ničím novým.
Mnozí občané jsou ale bezúhonní a dodržují zákony. Proč by se tedy měli zajímat o to, že vláda sleduje jejich osobní komunikaci?
Za prvé, je zde zřejmý morální problém, jestli jsme ochotni žít v orwellovské společnosti, kde státní správa kontroluje všechno a všechny. Ale mnohem znepokojivější je možnost špatné interpretace získaných informací. Například, když pošlu e-mail ve znění „Dnes beru ven svou ženu“, jak to budete interpretovat? Znamená to, že ji chci vyvést do společnosti, nebo že ji chci venku zabít? Protože jazyk je mnohdy nejednoznačný, riskujeme nepochopení. Výsledek může být katastrofální.
Je tedy konec soukromí špatnou zprávou?
Ne tak docela. Mnoho lidí mi možná bude chtít utrhnout hlavu za to, co teď řeknu, ale myslím si, že většina špatných věcí, které jsme zažili, se stala, protože lidé měli soukromí. Zločinci si prozatím vždycky dovedli opatřit nezbytnou úroveň anonymity ke spáchání naplánovaných zločinů. To by se díky podrobnému monitorování mohlo změnit, ale přesto stále musím přemýšlet nad otázkou, kterou si klade i jedna z postav Digitální pevnosti: „Kdo bude hlídat hlídače?“
To je ale velmi ponurý scénář. Můžete nám na závěr říct pár povzbudivých slov?
Jistě. Konec soukromí může mít i úžasnou druhou stranu, kterou jsme si ještě nepředstavili – může to z nás udělat mnohem mravnější a bezúhonnější společnost. Budeme-li vědět, že jsme sledováni, naše chování se nepochybně zlepší. Přemýšlejte o tom… když bude celé vaše město vědět, že si na internetu pokoutně prohlížíte fotografie Lois Laneové ve spodním prádle, pravděpodobně se budete muset rozhodnout trávit svůj čas jinak… třeba u dobré knížky.« zpět
, s.r.o.
