Složité historické linie příběhu se splétají do brilantního napínavého celku... Heather Terrellová píše svižný příběh ztraceného obrazu a třech obdivuhodných osobností: vášnivého malíře, který kvůli obrazu ztratí svou obživu, nadšeného sběratele, který kvůli obrazu zemře a neúnavné právničky, která se odhodlá zahodit svou kariéru, jen aby obraz zachránila.

Ústřední postavou příběhu je Mara Coyneová, aktivní advokátka z Manhattanu, které byl přidělen případ obhajoby jedné prestižní aukční síně před žalobou, že jeden z obrazů, pocházejícího z veřejného prodeje, byl za války ukraden nacisty. Ale stejné dovednosti, které Mara uplatňuje jako advokátka, vyvolají její podezření a ona se začne domnívat, že obžaloba by mohla být oprávněná. Mara, která je lapena do složitého bludiště právních kliček a šokujících zvratů, řeší případ, jenž ji může zajistit skvělou budoucnost nebo ji naprosto zničit.

...stála tam Kukla motýla. V místnosti temné jako noc byla shora nasvícená jediným kuželem hvězdného svitu. Střed obrazu zaujímala úchvatně krásná žena. S tajemnou, nadpozemskou tváří a nepatrným, bezděčným úsměvem hleděla na diváka upřeným, vyzývavým pohledem tyrkysových očí. Paže rozevřeného náručí se mírně napřahovaly vpřed. Vlasy jí obklopovaly hlavu v medové aureole, korunované malinkými lístky. Mara, kterou tvář ženy přímo hypnotizovala, si chvíli nevšímala ani jejích šatů, ani okolí.

Když si jich konečně všimla, uvědomila si, že ladí s ženinou tváří. Žena měla na sobě nádherné, oslnivě bílé, dlouhé šaty. Kolem nich se ovíjel zvlněný blankytně modrý a karmínový plášť, který klesal dolů k lehce tajemně vzedmutému břichu. Oválným oknem po pravé straně pronikaly průzračné paprsky slunečního světla, které ji ozařovaly a jakoby omývaly. Pod chodidlem jí ochable spočívala hlava mrtvého hada, jediný rušivý element v jinak dokonale poklidné scéně. V temném rohu pokoje se na hrubě sroubeném stole odrážel plamen jediné svíce na okvětních lístcích alabastrové lilie a ozařoval siluety krucifixu, kalichu a zemského glóbu.

Z prasklého kokonu v ženině levé ruce vyrážel žlutý motýl: Kukla motýla. Maru zajímalo, co má obraz vlastně představovat.

Když pohlédla ženě do očí, měla pocit, že se její nevyzpytatelný úsměv změnil v chápavý, a Maře nečekaně vytryskly z očí slzy. Měla dojem, jako by jí žena sdělovala, že stojí na nějaké životní křižovatce a zvala ji k přeměně, jakou právě prodělával ten zlatý motýl, klubající se z kukly v její dlani. Co nejnenápadněji si setřela ty tolik neprofesionální slzy a otočila se k Michaelovi: „Jak ti můžu za tohle poděkovat?“