Gill Paulová: Problémy psaní o Jackii Kennedyové a Marii Callasové

Psát historickou fikci o slavných osobnostech 20. století může znamenat, že má autor k dispozici více materiálů než u lidí, kteří žili v předchozích stoletích. Přináší to ale i své vlastní problémy, jak zjistila spisovatelka Gill Paulová při psaní svého posledního románu Jackie a Maria.

Biografické romány jsou dlouholetými stálicemi na poli historické fikce, s autorkami Hillary Mantelovou a Phillipou Gregoryovou jako představitelkami zlatého žánrového standardu, ale jak se spisovatelé začínají zajímat o osobnosti z teprve nedávné minulosti, objevují zcela nové problémy – právní, morální i praktické –, které by nemuseli řešit, pokud by psali o lidech narozených jen o padesát let dříve. Když jsem psala o Jackie Kennedyové a Marii Callasové a jejich soupeření o Aristotla Onassise, musela jsem se potýkat hned s několika.

Začněme právní stránkou věci. Zatímco jsem pracovala na knize, bylo na oficiálních stránkách Callasové zveřejněno prohlášení, že jakékoliv její vyobrazení musí být nejprve schváleno jejími dědici. Znám se s novinářkou, jež právě píše její biografii a aby mohla v práci pokračovat, musí skákat, jak dědicové pískají. Platí na mě ta samá pravidla? Právní tým mého nakladatele na obou stranách Atlantiku se domnívá, že ne, protože se jedná o fiktivní dílo, a tak je i prezentováno.

Když jsem v roce 2018 s psaním začínala, byl zde ještě jeden právní problém, protože Jackiina sestra Lee Radziwillová byla pořád naživu. Byl to velký důvod ke znepokojení, jelikož bylo známo (ačkoliv to nikdy veřejně nepotvrdila), že Lee měla s Onanssisem v letech 62-63 aféru. Je to zmíněno v různých biografiích a v dobovém tisku, ale tím, že jsem to zakomponovala do svého románu, jsem riskovala, že by mě mohla žalovat za urážku na cti.

Přesto byla klíčovou postavou příběhu o Jackie, Marii a Onanssisovi, tudíž jsem ji nemohla vynechat. Nakonec se to ale vyřešilo samo – Lee zemřela v únoru 2019. Urážku na cti nelze vztáhnout na mrtvé, tím moje obavy odpadly.

Ani jeden z hlavních protagonistů již nežije, ovšem několik vedlejších postav románu stále naživu je. Měla bych se obávat toho, jaký postoj zaujme Jackiina dcera Caroline nebo Leeina dcera Anna k vyobrazení své matky? Nechci si lichotit natolik, abych si myslela, že mou knihu budou číst, ale pokud se tak stane, doufám, že s mým zpracováním nebudou mít problém.

Netvrdím, že se mi povedlo zachytit „skutečné ženy“, vytvořila jsem jejich obraz, jak se mi zdá co nejvíce věrohodný a pochopitelný, ale osobně jsem je neznala. Všechny dialogy a takřka všechny scény jsou smyšlené a stejně tak i myšlenky a pocity Jackie i Marie – jak si to vyprávění z pohledu třetí osoby žádalo.

Když píšete o nedávné historii, čím slavnější je objekt vašeho zájmu, tím více je jeho příběh zakořeněn v živé paměti, čímž pádem budou mnozí čtenáři přistupovat k vaší knize s jistými očekáváními.

Ve Spojených státech je Jackie pořád vnímána skoro jako královna, zatímco Onassis a Maria jsou populární zase v jejich rodném Řecku. Obě ženy mají širokou a aktivní fanouškovskou základnu – jak ta asi bude reagovat na mou verzi svých hrdinek? Rozhodla jsem se na ni neohlížet a připravit se na možnost ne úplně nadšeného přijetí.

Jakmile jsem začala psát, hned první výzvou bylo, jak to udělat, aby Maria byla čtenářům sympatická už v prvních kapitolách, aby byli jejím příběhem uchváceni stejně jako Jackiiným.

Naprostá většina čtenářů bude ještě před přečtením vědět co se přihodilo Jackiinu prvnímu manželovi v Dallasu, takže ta si jejich sympatie získá okamžitě, ale v roce 1957, kdy příběh mé knihy začíná, byla Maria v bodu své kariéry, kdy ji média běžně vykreslovala jako nerozumnou, náročnou divu, což je představa, jakou o ní mnozí mají dodnes.

Mým cílem bylo čtenářům ukázat skutečnou nejistou a nešťastnou ženu, která se skrývala mimo objektivy. Napsala jsem řadu verzí prvních kapitol a ukázala je spoustě lidí, než jsem vůbec nabyla pocit, že jsem Marii vykreslila jako sympatickou osobu, s níž mohou čtenáři soucítit a jejíž příběh nezapadne vedle Jackiina.

Účelem každého životopisného románu je vnést světlo do mezer mezi historickými fakty – a v příběhu Jackie, vzdor množství již vydaných biografií, jsou mezery opravdu velké.

Proč tolerovala Johnovo nezřízené záletnictví? Měla po jeho smrti aféru s jeho bratrem Bobbym? A proč si vzala Onassise, přestože věděla, že je v dlouhodobém vztahu s Marií Callasovou, že s ním v minulosti měla aféru její vlastní sestra a dokonce se za něj zoufale toužila vdát a že sotva sdíleli nějaké společné zájmy? Žádný životopisec to nemůže vědět jistě, ale já jsem coby autorka fikce mohla přijít s odpovědmi, které mi přišly uvěřitelné.

Další problém byl, že pokud píšete o dvou soupeřících ženách, chcete, aby se v určitém bodě potkaly – jenže neexistuje žádný důkaz, že k tomu skutečně někdy došlo. Jeden životopisec však uvádí, že byla Jackie přítomna Mariině triumfální interpretaci Toscy v Metropolitní opeře v roce 1965, tak jsem to použila.

Rok předtím, když byl Onassis s Marií v New Yorku, ho Jackie poněkud nezdvořile – bez Marie – pozvala na brunch do svého bytu. To jsem použila také. Jackiina první návštěva na Onassisově jachtě ještě spolu s Jackem byla zásadní scénou knihy, ale kvůli soudržnosti příběhu jsem ji přesunula z roku 1955 do roku 1958.

Posléze jsem vymyslela ještě pár dalších setkání obou žen, protože se zdálo, že je příběh potřebuje. Vždy se k podobným úpravám historie přiznávám v doslovu. Pakliže se snažíte napasovat příběhový oblouk na skutečné události, nedá se jim vyhnout.

Dopisy stále podléhají ochranným právům, pokud píšete o někom, kdo zemřel před méně než 70 lety, ale zároveň představují klíčový primární zdroj informací k pochopení povahy člověka.

Ráda čtu také memoáry přátel a rodiny, ale co se týče Marie, tu do knih všichni – ať už její matka, sestra či první manžel – cpali jenom proto, aby si naplnili kapsy.

Jackiini blízcí přátelé o ní za jejího života nikdy nepsali, protože to byla přímá cesta k zavržení. Když jsem četla nedávno vydaný memoár Carly Simonové o jejich přátelství Touched by the Sun, nejdřív jsem získala dojem, že Jackie vlastně moc neznala, a byla jsem proto šokována zjištěním, že byla u její smrtelné postele, to by svědčilo o daleko silnějším poutu. Nakonec jsem dospěla k závěru, že Jackii nikdo doopravdy neznal – možná ani ona sama.

Jediná pravda je, že žádná absolutní pravda o lidských bytostech ani neexistuje.

Doufám, že tím, že se spisovatelé nenechávají omezovat otrockým recitováním životopisných faktů a raději se místo toho snaží dramatizovat nejvýznamnější části životů historických postav, mohou dosáhnout nového pohledu na osobnosti 20. století, o nichž jsme si mysleli, že je už dávno známe.

Pro mě je vždy nejdůležitější napsat zajímavý příběh, takový, co čtenáře zaujme – a s trochou štěstí kvůli němu neskončím před soudem.

Gill Paulová se narodila a vyrostla ve Skotsku. Vystudovala medicínu, literaturu a historii na Glasgowské univerzitě, a poté se přestěhovala do Londýna, kde začala pracovat v nakladatelství. Její historické romány, obvykle mapující dramatické etapy 20. století, se umisťují na předních příčkách žebříčků prodejů USA Today, Toronto Globe a Mail i ve výčtu bestsellerových elektronických knih ve Velké Británii. Kromě historické prózy se věnuje také literatuře faktu a romantice, přispívá povídkami do časopisů a přednáší o různých historických tématech a kreativním psaní. Spojit se s ní můžete na sociálních sítích a webu GillPaul.com.

Knihu Jackie a Maria i další životopisné romány koupíte na Grada.cz