Logo

Život mezi řádky

První kapitola z knihy Žár a led

2.8.2019
První kapitola z knihy Žár a led

Prolog

V tomhle domě je tolik věcí, které vyvolávají strach. Aspoň v dítěti. Divné jídlo. Rozzlobené hlasy. Nikdy nevědět, co se stane nebo kdy dostane výprask.
Ale sklep je přece jen ze všeho nejhorší.
Je tu zima a smrdí to tu.
Schoulila se u zdi a opřela čelo o kolena. Cítila se tak opuštěná, až se jí svíral žaludek. Jako by ji někdo bodl do srdce. Být sama a nenáviděná bolí. Je na to zvyklá, ale tak zlé to ještě nikdy nebylo.
Taky je tu tma. A má hlad.
Má hrozný strach, přestože se snaží brát to statečně.
Nebude brečet.
Ať jí udělají cokoli, nebude brečet.

1.

Ambra Vinterová hleděla do poznámkového bloku. Nápady a podklady pro článek, telefonní číslo na člověka, s nímž dělala rozhovor, a pro sebe připomenutí, že má koupit kafe. To poslední si dvakrát podtrhla. Od života nežádá příliš, ale ranní kafe k nezbytnostem patří.
„Ambro, posloucháš mě?“
Snažím se neposlouchat.
Ale jelikož se zeptala její nejbližší nadřízená v Aftonbladetu, zpravodajská redaktorka Grace Bekeleová, Ambra s veškerou diplomacií, které byla schopná, odpověděla: „Prosím tě, klidně pošli někoho jiného. Minulý týden jsem dělala navíc ten Varberg. A právě jsem se vrátila od požáru v Akalle.“
Ambra se pokusila o prosebný výraz. Musí přece existovat někdo jiný, koho může Grace na tenhle blbý úkol vyslat. Nějaký mladý, hladový novinář nebo novinářka, který ještě není tak cynický jako ona a ocení, že smí opustit pracovní stůl.
„Ale já bych byla ráda, abys tam jela ty.“ Grace se rozmáchla štíhlou rukou, na níž se zatřpytily dlouhé, špičaté nehty. Vypadá jako supermodelka, ale známá je nezpochybnitelnými manažerskými schopnostmi. A Ambra ví, že Grace tenhle boj jako téměř pokaždé vyhraje.
„A kde že to je?“ zeptala se otráveně. Oblečení jí smrdí kouřem. Nikdy si nezvykne, jak rychle se požár šíří. Tři minuty a chytlo všechno. Žádní mrtví, což není novinářsky moc zajímavé, nicméně je to dobře. Tři dny před Vánocemi lidé při požárech umírat nemusejí.
„V Norrlandu přece.“
„Norrland je velký. Nemůžeš to upřesnit?“ Ambra má pádné důvody, proč se jí na sever nechce, blbý úkol, neblbý úkol.
„Norrbotten. Někde tady mám přesné místo.“
Ambra čekala, zatímco Grace přehrabovala papíry na přeplněném stole. Sedí u pultu Breaking News, vlastního jádra mašinerie redakce večerníku Aftonbladet. Jsou dvě hodiny odpoledne a venku tma jako v pytli. Mrznoucí déšť a nárazový vítr. Počasí mají pochopitelně na prvním místě. Nezvykle krásné i nezvykle mizerné počasí bývá na webu na první stránce, protože vždycky dobře prodává. Dnes je to při téměř tisícovce kliknutí nejčtenější zpráva.
Ambra si v bloku nalistovala čistou stránku a s co možná největší dobrou vůlí se zeptala: „A co přesně mám v Norrbottenu dělat?“
Grace nadzvedla několik štosů papírů a málem převrhla hrnek starého kafe. Nikdo tu nemá vlastní pracovní stůl, dokonce ani vedoucí redakcí. Grace je jednou ze čtyř zpravodajských redaktorů, kteří se u stolu střídají během čtyřiadvaceti hodin, každý den, po celý rok. Zbývající redakce, od sportu, volného času a krimi po zahraniční zpravodajství, investigativní žurnalistiku a kulturu, jsou rozmístěné dokola hlavního pultu jako satelity kolem nikdy neusínajícího středu.
„Před chvílí jsem ten papírek měla. Mám za to, že to má být Kalix.“
Vždycky se najde něco, za co může být člověk vděčný. Ambra si do bloku poslušně zapsala Kalix.
„Jde o rozhovor s dvaadevadesátiletou Elsou. Máš jí zavolat a domluvit si schůzku. To číslo tady někde budu mít. Přišlo to do ,Dejte nám tip‘. Měla jsem pocit, že by z toho mohlo něco být.“
„Tak to teda zní dobře,“ potlačila Ambra úšklebek. „Dejte nám tip“ je elektronická rubrika Aftonbladetu, kam čtenáři posílají svoje tipy na zajímavé články a mohou si vydělat tisícovku, když se jejich návrh ukáže jako přínosný. V 99,99 % případů z toho nic nebývá, ale Ambra si pokorně zapsala i Elsa a mnula si prsty čelo. „Je to aspoň člověk?“ vznesla zvláštní otázku, která ale nebyl až tak irelevantní. Jednou ji vyslali na interview s dvacetiletým Sixtenem Bergem. A ukázalo se, že Sixten je bílý kakadu, který umí zpívat a tancovat na „Hooked on a feeling“. Byla z toho obveselující zpráva s povedeným videem na webu. Ale nic, o čem by Ambra během studia žurnalistiky zrovna snila.
Grace vytáhla neonově žlutý nalepovací papírek. „Tady. Elsa Svenssonová, narozená 1923. Měla románek s jedním z našich premiérů a měla s ním zřejmě tajné dítě.“
Ambra zvedla oči. „Někdy v poslední době?“ zeptala se skepticky.
Grace povytáhla obočí. „Té dámě je dvaadevadesát, jak jsem říkala, takže ne, v tomhle tisíciletí to nebylo. Ale ještě nikdy nemluvila s médii a vypadá to, že je to pravá norrbottenská starousedlice. Může z toho být dobrá story. Napínavá, dlouhá životní pouť, exotické místo, víš, ne?
A k Vánocům se to dokonale hodí, bude to číst hodně lidí.“
„Mhm,“ zamručela Ambra bez známky nadšení. „A se kterým premiérem to bylo?“
„S nějakým, co už nežije. Musíš to pořádně prověřit.“
„Copak neměli všichni hromadu nemanželských dětí?“ Ambře se do toho opravdu nechce. To už by radši několikanásobné vraždy nebo dopravní nehody.
„No tak, Ambro. Je to pro tebe jak dělané, přesně tohle ti jde. Bude se na to klikat o sto šest a já mám nařízeno sehnat takových věcí víc, neskutečně dobře to prodává. A kromě toho si ta babka přála, abys to s ní udělala právě ty.“
„To určitě,“ zapochybovala Ambra. Ale někdy se to stává, že se čtenáři chtějí setkat s konkrétním reportérem.
Zase se podívala k oknu. V nepravidelných intervalech na ni blikal adventní svícen. Fungování celé jejich branže spočívá v mnoha kliknutích, která s sebou nesou zisky z reklam. A nelze ignorovat fakt, že Ambra je v terénu zřejmě kvůli reorganizaci, jinak by přišla o práci. Už několik let její kariéra nepřipomíná nic jiného než klesající křivku. Jestli se nevzchopí, skončí na noční směně. Noc je slepá ulička. Sedí tam takoví, co nikdy nevyjdou ven a žijí jako bledí noční živočichové, překládají bezcenné anglické články a psychicky zmírají. Vzdala se.
„Fotograf bude?“
Grace přisvědčila. „Jeden místní týpek na volné noze. Máš ho kontaktovat, až tam budeš.“
Ambra vstala ze židle. Jet teď domů nemá smysl. Dojde si pro kafe, koupí studenou bagetu z lednice v jídelně pro personál, zavolá dvaadevadesátileté Else a zůstane v redakci, aby se na rozhovor připravila. Hurá.
„Pošleš mi informace, které máš?“ požádala Grace.
„Chci, abys mi co nejrychleji poslala první text. Když to bude opravdu dobrý, možná bychom udělali ještě další reportáže. Norrlandská zima, sobi, sněhová idylka a tak.“
Ambra lehce přešlápla.
„Chtěla jsi ještě něco?“ zeptala se Grace.
Ambra váhala.
„Vím, že je to na poslední chvíli a je to daleko. Ale snaž se do Vánoc vrátit domů.“ Gracin hlas zněl naléhavě a přitom přátelsky a Ambra věděla, že to nadřízená myslí dobře.
I když o slavení Vánoc jako takové tu nejde. Ambra má jednoho jediného příbuzného – nevlastní sestru Jill –a s tou v posledních letech Vánoce neslaví. Problém není ani to, že dělat rozhovor s exmilenkou jedné kdysi známé osobnosti je pod její úroveň. Novinář by sice nikdy neměl dostávat ponižující úkoly (pravidlo, které nikdo nedodržuje), ale Ambra dřív pracovala v redakci zábavy a dělala už podstatně horší věci. V cestě na sever jí však brání vážné důvody.
„To zvládnu,“ řekla a zadržela povzdech. Její soukromý život se týká jenom jí.
„Já vím, že jo,“ změřila si ji Grace pohledem.
Dvaatřicetiletá Grace je jen o dva roky starší než Ambra. Je už zkušená a zavedená zpravodajská redaktorka na jedné z nejnáročnějších pozic v této branži. A jako by její poměrně nízký věk a pohlaví nebyly dostatečným handicapem – Grace je kromě toho navíc černoška. Narodila se v Etiopii, jako dítě se přistěhovala do Švédska a byla takříkajíc akademický génius. Grace Bekeleová je v branži legenda, a když se podívá tím svým pohledem, je Ambra ochotná přejít i po žhavém uhlí. Nebo jet do Kalixu.
„Dík.“
„A poslyš, vím, že stojíš o tu práci v investigativní redakci. Nezapomněla jsem na to. Přimluvím se za tebe u Dana Perssona, až budu mít příležitost.“
Ambra najednou nevěděla, co má říct, vděčnost je ošemetný pocit. Ale je to její sen. Pracovat v investigativní redakci Aftonbladetu, vyhledávat senzace a psát delší reportáže. Povídá se, že se tam má brzo uvolnit jedno místo. To se stává zřídka a pochopitelně se o něj bude prát hodně lidí. Nejspíš všichni její kolegové a konkurenti. Ale pokud se v nadcházejících týdnech nějak neznemožní, možná by přece jen mohla mít šanci. A pokud se vyvaruje toho, aby urazila vedoucího redaktora Dana Perssona. Když nad tím tak přemýšlí, možná přece jen nevadí, že odjede do Kalixu.
„Děkuju. Pojedu zítra.“ V duchu už začala promýšlet, jak článek pojme, a přitom automaticky probírala vybavení a výstroj, které potřebuje s sebou.
„Počkej,“ zarazila ji Grace. Zvedla ještě jeden nalepovací papírek, tentokrát oranžový, ve tvaru šipky. „Tady je. Spletla jsem to. Není to Kalix, koukám. Promiň.“
Hlavně ať to není Kiruna, napadlo Ambru, ještě než to Grace vyslovila: „Ta paní žije v Kiruně. Tahle dvě města se mi pořád pletou. Ale asi je to jedno jako druhý.“
Řekla to s nenuceností těch, kteří mají za to, že Stockholm je severní výspa veškeré civilizace. Norrland se svou ohromnou rozlohou je i pro vzdělané lidi z velkoměsta něco jako nepopsaný papír. Ale Ambra ví víc. Téměř každé peklo může mít několik různých stupňů.
Kiruna. Pochopitelně Kiruna.
Vytrhla papírek Grace z ruky a se smíšenými pocity odkráčela.
Proč to musí být zrovna Kiruna? Město, kam už se nikdy nemínila vracet. Místo, kde se třásla zimou, kde brečela a zmítala se nenávistí víc než kdekoli jinde na světě.
Míjela studio internetové televize a oddělení krimizpráv. Když procházela kolem investigativní redakce, toužebně nahlédla dovnitř. Tihle jsou jedni z mála, kteří smějí sedět za zavřenými dveřmi. Došla si pro hrnek kafe a notebook a jen taktak se vyhnula své „Nemesis“, Oliveru Holmovi, a posadila se na volnou pohovku. Zapnula počítač a přihlásila se. Program s e-mailovou poštou se spustil. Během deseti minut dvacet e-mailů. Devatenáct z nich nenávistných, reagujících na článek o sexuálním obtěžování v jednom fitness centru, který napsala dnes ráno. Pročítala si je a věděla, že ty úplně nejhnusnější by měla přeposlat na bezpečnostní oddělení, ale nepřiměla se k tomu. Novinařinu dělá dost dlouho na to, aby se nechala znepokojit anonymními nenávistnými výpady proti ženám. Dnes místo toho bude psát o nemanželských dětech v Kiruně.
Vyťukala číslo Elsy Svenssonové, povzdechla únavou a čekala. Tušila, že bude trvat dlouho, než se vrátí do svého bytu, ke své televizi a gauči.

 

Koupit knihu na grada.cz

Přečtěte si také:

První kapitola z knihy: Zdroj
Zdroj

Otevřete mysl, využijte potenciál svého mozku a zásadním způsobem změníte svůj život. Kniha, postavená na nových vědeckých poznatcích ohledně neuvěřitelné…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Článek
První kapitola z knihy Dáma z dobré rodiny
Dáma z dobré rodiny

První kapitola z knihy Therese Anne Fowlerové o Alvě Vanderbiltové – mecenášce, vizionářce, bojovnici za ženská práva, a především sebevědomé…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Článek