Sarah Pinborough píše svým čtenářům…
Otevřete tedy první stránky, seznamte se s Louise a Adele a nechte je, aby vás vtáhly do jejich náramně temného příběhu. A dejte na ně za mě pozor, docela mi přirostly k srdci.
Milí čtenáři,
tak tedy jen pár slov k Ví o tobě.
Kde začít? Těžko říct, odkud k člověku přijde námět na knihu a co ho vede k vyprávění určitého příběhu. Tyto věci jsou mnohdy instinktivní záležitostí a často ani nemůžete pořádně říct, o čem píšete, dokud to nedokončíte. Všechna ta témata, která probublávají pod povrchem napsaných stránek. Pilíře, které drží příběh a jsou masem jeho těla. A v mnoha ohledech je právě o tom tato kniha. O všem, co držíme v tajnosti. A abych byla přesnější, je o temných stránkách věcí, které uchováváme skryté.
Vždycky mě fascinovalo, jak se všichni spolu s tím, jak dospějeme, naučíme předstírat. Nosíme make-up a šaty navržené tak, aby vyjadřovaly image, kterou jsme si pro ten který den zvolili – profesionální, flirtovací, svatouškovskou, odrbanou –, i když žádný z nás není jen jednou z těchto tváří a každý máme to vše někde v sobě. Ať už navenek působíme jakkoli sofistikovaně, uvnitř jsme plni starostí a nejistot, a čím jsme úspěšnější v osobním nebo profesionálním životě, tím jistější si jsme, že nás jednoho dne někdo odhalí. Schováváme se ve svých domech, autech, šatech a našich vykonstruovaných životech, a divíme se, jak jsme se k čertu tak najednou stali dospělými.
Naše největší předstírání nastává ve chvíli, kdy poprvé potkáme někoho, kdo nás přitahuje. Předvádíme mu naše nejpřitažlivější, sebevědomé a sexy já. Schováváme své nedostatky, smějeme se každému vtipu a ztrácíme se v tom prvním návalu lásky, kdy si o nás někdo myslí, že jsme úžasní, a na chvíli nám tím dodává skvělý pocit, že opravdu jsme úžasní.
Možná právě proto mě tak fascinují dlouhodobé vztahy. Nikdy jsem neprožila vztah, který by trval déle než tři až čtyři roky, ale moji rodiče jsou spolu přes padesát let a mnoho mých dobrých přátel už dlouho žije v manželství s dětmi, hypotékou a dalšími věcmi, o nichž jsme si před dvaceti lety nepomysleli, že by se mohly stát součástí našich životů. Zajímalo by mě, co člověk musí mít v sobě, aby dokázal žít v dlouhodobém svazku. Jaké kompromisy musí udělat, jakmile se to „úžasné“ vytratí. Jaké dohody spolu uzavřete, když se nevyhnutelně dostaví horší časy. Jak je možné udržet lásku stále živou, je-li všechno, co jste o sobě předstírali, strženo během těch let důvěrného soužití. Jak lze přestat toužit po něčem víc?
Ale každý nejspíš čas od času zatouží po něčem víc a malá tajemství jsou v podstatě základem dobrého manželství. Nemyslím tím nevěru – ačkoli ve svém románu o jedné píšu – míním tím občasné zajiskření a tu a tam nějaký flirt. Fantazii, kterou si necháte pro sebe. Několik hodin, které si vyšetříte jen a jen pro sebe a pro úlevný pocit, že ti, které milujete, nejsou poblíž. Je tedy nejlepším způsobem, jak prožít šťastné manželství, ponechat si navzájem trochu prostoru, v němž toho druhého nebudete mít rádi? Tohle je pravý význam slova důvěra? Samozřejmě v jádru manželství z románu Ví o tobě je především velký díl nedůvěry. A nebudu si v ničem protiřečit, když prohlásím, že nevěra je v manželství zásadní zradou důvěry.
Nevěra je prapodivná záležitost, abych to vyjádřila kulantně. Je to velmi ožehavá půda a pro mě bylo dost ošemetné začlenit ji do knihy tak, aby čtenáři nepřestali s hlavními hrdiny sympatizovat. Nevěrné zálety jsou však smutnou skutečností našeho moderního života. Většina manželství dnes zaniká právě kvůli nim. Lidé si vybudují pohodlné a zabezpečené postavení a potřebují někoho nového, kdo by jim do života znovu dodal ten pocit úžasnosti. Všichni pozorujeme ostatní, posuzujeme je a opovrhujeme jimi, ale zdá se mi, že je víc těch, kteří nějakou aférku měli, nebo je alespoň lákala, než těch, kteří nic takového nikdy neprožili. Život není černý ani bílý, je to spíš rozmlžená šedá zóna, jíž se všichni snažíme proplout. A je dost strašné, že jakmile je vám přes třicet, většina lidí kolem vás zná někoho, kdo měl románek mimo partnerský vztah, ač třeba oni sami přímo ne.
Nešlo mi o to zkoumat samotnou nevěru. Spíš jsem se chtěla zaměřit na reakce žen, kterých se dotýká. Před lety měl muž jedné mé kamarádky krátce známost bokem – vše si nakonec mezi sebou dokázali urovnat a pokračovat dál, což nevím, jestli bych sama zvládla –, co mě však zarazilo, byla reakce mé přítelkyně, která byla doslova uhranutá tou druhou. Zajímalo ji, jak vypadá, kde žije, je-li starší, mladší, štíhlejší, tlustší než ona – v čem je jiná. Co je na ní tak zvláštního? Byla mnohem zaujatější tou druhou ženou, než se zlobila na svého manžela – ale nechápejte to špatně, opravdu hodně se na něj přitom zlobila. A dokážu si představit, že ta druhá žena byla naopak úplně stejně posedlá jí. Jako by tam ten muž nehrál skoro žádnou roli. Jako by šlo jen o ně dvě.
Možná vám to celé zní velmi cynicky – ale věřte mi, stále tu sedím v očekávání svého prince na bílém koni, s nímž budu šťastně žít až do smrti. Miluju lásku a myslím si, že manželství může být šťastné a že dva lidé můžou být jako stvořeni jeden pro druhého. Kdybych ale psala o tom, pak by byl můj román milostnou romancí, nikoli temným, zvráceným thrillerem.
Ví o tobě pojednává o temné stránce lásky. Je o závislosti a sobectví, které se za ní někdy skrývají. Snaží se odhalit, kdo lidé opravdu jsou za rouškou vášně, slov, vzhledu a vší té úžasnosti. Je o tajemstvích v samém jádru vztahů. Stejně tak je o fascinaci žen ostatními ženami. Protože ruku na srdce, je někdo z nás skutečně zcela upřímný k druhým? Zvlášť k těm, které milujeme?
Opravdu doufám, že knížku Ví o tobě budete číst se stejným potěšením, s jakým jsem ji psala. Ačkoli je místy vyšinutá z normálu, přesto myslím, že některé části ve vás mohou vyvolat křivé pousmání. Otevřete tedy první stránky, seznamte se s Louise a Adele a nechte je, aby vás vtáhly do jejich náramně temného příběhu. A dejte na ně za mě pozor, docela mi přirostly k srdci.
Krásné počtení!
Sarah Pinborough
Březen 2016
