Logo

Život mezi řádky

První kapitola z knihy: Někdy je hezké, že mě miluješ

18.10.2019

Potřetí mačkám na zvonek, není to jen tak, přehlušit kravál, který se ozývá zevnitř, ale konečně se dveře otevírají. Charlotte mi dává pusu, břicho jí od minulého pondělka zase pěkně povyrostlo.

„Chloé, já myslela, že nemůžeš přijít!“

„Schůzka se nekonala,“ říkám cestou dovnitř.

Je to samozřejmě lež, ale chtěla jsem mít jistotu, že tu bude i Guillaume, když nás už přestali zvát společně.

Zavírá za mnou dveře.

„Constance mi právě volala, že nakonec nedorazí.“

„Já vím, už mi to říkala.“

Projdu chodbou až do obýváku, láhev J&B, kterou jsem přinesla, položím na stolek a na moment strnu v němém úžasu. Při svých posledních narozeninách jsem se dmula pýchou nad vlastním kulinářským výkonem, spočívajícím v zapíchnutí osmadvaceti svíček do mramorované bábovky, ovšem vedle Charlotte jsem břídil. Přestože je už v sedmém měsíci těhotenství, k oslavě třicátin svého muže dokázala seskládat origami z ubrousků a nachystat hotový festival miniaturních quichů s rajčaty a fetou a úžasných jednohubek.

Jde za mnou do pokoje, a ještě než jí stačím k přípravě hostiny pogratulovat, pochválí mi nový účes a hned se pustí do líčení prohlídek u doktora v porodnici. Pod nos mi strčí snímek z posledního ultrazvuku. Mně se sklon budoucích maminek mávat na všechny strany panoramatickou fotkou vlastní dělohy zdál vždycky dost zvláštní, až poněkud mimo. Abych jí udělala radost, prohlédnu si ten obrázek scvrklé fazolky velmi pozorně a prohlásím:

„Už je tam pěkně vidět profil, má vysoký čelo, bude inteligentní.“

Rozzáří se jí obličej, jak si své dítko představuje coby budoucího nositele Nobelovy ceny, a já situaci okamžitě využiju k tomu, abych se jen tak mimochodem optala:

„A co Guillaume, ten nepřijde?“

Pravé obočí jí rázem povyskočí o tři čísla nad levé a úsměv zmizí.

„Ale ano, přijde,“ přizná mrzutě a dodá: „Ty se ničíš.“

Pokrčím rameny. Charlotte mě zná až moc dobře. Jejího podezíravého pohledu si nevšímám, tuším ale, že moc dobře ví, že tohle všechno je kvůli němu: ofina, která mi padá až pod obočí, sčesaná při odchodu z práce, jehlové podpatky, působící bolest tak nesnesitelnou, že mám chuť amputovat si obě nohy, a úzké džíny… Aby to nevypadalo, že jsem se nějak zvlášť chystala, nepřevlékla jsem se, než jsem sem vyrazila. Nechala jsem si džíny na znamení toho, že jsem cool. Za tu dobu, co spolu kamarádíme, ale vím, že Cha se nenechá obalamutit džínami nebo schůzkou, která se nakonec nekonala. Nejspíš asi taky uhádla, že mám nové krajkové spodní prádlo značky Aubade, pořízené právě pro tuhle příležitost. Ale co, štěstí přece přeje připraveným.

Ona to všechno ví, ale nic neříká ani nijak nesoudí, jen si dělá starost.

„A já myslela, že tě s někým seznámím,“ povzdechla si, „s jedním advokátem, co dělá s Gregem, je mu třicet, je hrozně milej, je s ním legrace a taky…“

Už neposlouchám. Právě přichází Guillaume s tím svým klidným úsměvem, vyndává ruku z kapsy tmavošedého saka a podává ji Gregovi, Charlottinu muži, který na chvilku vystrčil nos z kuchyně, aby se s ním pozdravil. Plácnou se po zádech a já jim čtu ze rtů: „Nazdar, chlape, jak je?“

Samozřejmě že takový, jaký je, je jenom díky mně. To já ho naučila chodit zpříma, já mu ostříhala vlasy, to já chtěla, aby si kupoval obleky na míru a místo brýlí nosil čočky. Já na jeho rtech vykouzlila ten věčný nenápadný úsměv, z kterého se jeho stážistkám hrne krev do tváří. Dodala jsem mu sebedůvěru. Ale stejně jsem ho milovala ještě předtím ve špatně padnoucích oblecích a brejličkách intelektuála, s přerostlými vlasy a tou jeho nesmělostí. Měla jsem ho ráda, když se ještě krčil v koutě a jiným holkám ani nestál za pohled.

Charlotte mi nabízí skleničku a já se probírám. Říkám jí, že si zajdu do ledničky pro pivo. Snažím se vyhnout Guillaumovu pohledu. Usmívám se úplně na každého, kromě něj, a úplně každý, kromě něj, se na mě dívá. Jsem k politování. V kuchyni narazím na Grega, který se plně soustředí na porcování domácí pizzy.

„Všechno nejlepší, Gregu!“

Zvedne hlavu, v nadšení máchne nožem a košili v barvě nebeské modře si pobryndá rajčatovým protlakem.

„Jé, Chloé, to mám radost, Charlotte říkala, že nemůžeš přijít.“

„Nakonec to vyšlo. Ale nejsem nijak originální, přinesla jsem jako každoročně láhev J&B.

Políbíme se na tváře.

„Díky, tos nemusela…“

Greg je moc fajn. S Charlotte tvoří pár, jaký se dneska jen tak nevidí: dokud je smrt nerozdělí. Znají se už deset let a můžou se klidně celou dobu hádat, stejně se dál budou milovat jako první den. To kdybych já zítra potkala muže svého života, což je (buďme soudní) dost málo pravděpodobné, tak bych takového vztahu, jaký teď spolu mají, dosáhla asi tak v době menopauzy.

Greg nasadí svůj mírně zaražený výraz, díky kterému se podobá Marshallovi ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku, odkašle si a pak mi sdělí:

„Promiň, Chloé, já pochopil, že nepřijdeš, a tak jsem… tak jsem pozval Guillauma.

Charlottin hlas za mnou odpovídá místo mě, a i když jsem k ní zády, vím, že obrací oči v sloup.

„Neboj, miláčku, Chloé to nevadí, spíš naopak…“

A s rukama v bok pokračuje:

„Každopádně jsou tu už dva Gregovi kamarádi, co se mě na tebe ptali. Kdyby tě to snad někdy zajímalo…“

Nacpu si půlku ukrojené pizzy do pusy.

„Mě to zajímá.“

Koukne na mě udiveně, v očích se jí blýskne jiskřička naděje.

„Fakt?“

„Fakt,“ odpovím a zhltnu zbývající kousek.

„Já teda nechápu, jak se můžeš tak cpát, a mít přitom pořád tělo, jaký máš,“ povzdychne si Charlotte.

„To je tím, že tolik sportuju,“ odpovídám s plnou pusou, „běhám a věnuju se nezávaznýmu sexu a taky dodržuju extra zdravej stravovací režim na pivní bázi.“

Charlotte vyprskne smíchy, bere mě za ruku a odvádí z kuchyně. Ten její advokát není zase tak špatný. Zná můj vkus, holka. Už víc než deset let mi představuje všemožné Gregovy kamarády, kolegy, bratrance, kolegy kamarádů a kamarády bratranců těch kolegů.

I kdybych byla totálně beznadějný případ, ona mě neopustí, dokud se nevdám a nepoviju čtyři děti. Bdí nade mnou.

Trochu klábosím s advokátem, říkám mu, že dělám strategické poradenství v jedné velké firmě. Zdá se, že ho to opravdu zaujalo. Vytahuju cigaretu, potřebovala bych oheň. Usmívá se na mě, nakloní se blíž, aby mi připálil, dívá se mi přitom do očí, já mu pokládám prsty na ruku, abych si zapalovač přidržela. Trochu nejistý se mě ptá, jestli se tu může kouřit, já mu podávám cigaretu s otiskem své rtěnky, aby si taky dal. Když kouří, je sexy, ale kvůli tomu tady nejsem. Právě si to sem s mírně křečovitým výrazem šine Guillaume. Datum Nového roku je snad jediná věc na tomhle světě, která je předvídatelnější než chlap.

„Chloé?“

„Jé, Guillaume, ahoj, já tě neviděla…“

Rovná si uzel na kravatě a pak se mi zadívá do očí.

„Jak se máš? Můžu s tebou mluvit?“

„Jasně.“

Advokát pochopil, že je tu navíc, odchází a já cítím neurčitou výčitku za to, že jsem ho navnadila.

„Máš nový účes?“

„Jo. To mi dělal José zezdola.“

Už je uvolněnější, oči plné světýlek mhouří, když se usmívá. Chvíli si povídáme. Deset minut. O novém iPhonu, který si pořídil. Bez debat je to dost těžká věc, když si s člověkem, s kterým jste léta sdíleli úplně všechno, máte říkat banality. Ještě horší než spolu nemluvit vůbec. Mé tělo si uchovalo z dřívějších dob některé reflexy. Reflex zajet mu prsty do uzlu na kravatě a povytáhnout ji, opřít si mu hlavu o rameno, mechanicky si pohrávat s konečky vlasů, které se mu kroutí vzadu na krku. Tomu je ale konec, už na to nemám právo. Tak tedy zvednu hlavu, odtáhnu ruku, zkrotím úsměv a po těch deseti minutách mu s povzdechem řeknu:

„Tak jdeme, nebudeme se bavit celej večer, nechci, aby si mysleli, že jsme spolu…“

Usměje se na mě těma svýma modrýma očima, na rtech má ale posmutnělý výraz.

„Polovina chlapů tady v místnosti má oči jen pro tebe, nemůže přece bejt nijak těžký najít si ctitele.“

Vybuchnu smíchy, asi dost hlasitě, otočím se k němu zády, asi dost rychle. Chce se mi brečet.

Koupit knihu na Grada.cz

Za obrázky děkujeme serveru freepik.com.

Přečtěte si také:

Ukázka z knihy: Fotografie
Fotografie

Dvě vypravěčky, dvě časové linie, dva propletené osudy. Přečtěte si ukázku z právě vycházejícího románu Debbie Rixové.

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
První kapitola z knihy Pařížská švadlena
Pařížská švadlena

Přečtěte si si první kapitolu neobyčejného příběhu o snech, lásce a trnité cestě za úspěchem v zářivém newyorském světě módy.

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
První kapitola z knihy Dáma z dobré rodiny
Dáma z dobré rodiny

První kapitola z knihy Therese Anne Fowlerové o Alvě Vanderbiltové – mecenášce, vizionářce, bojovnici za ženská práva, a především sebevědomé…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Článek