Logo

Život mezi řádky

První kapitola z knihy DNA

20.3.2020

Elíse chvíli trvá, než si uvědomí, kde je. Leží na boku, peřinu propletenou mezi nohama, polštář zmuchlaný pod tváří. V pokoji je tma, ale štěrbinou mezi závěsy na ni pomrkává hvězdička. Na opačné straně postele je přikrývka urovnaná a hladká, polštář bez jediného dolíku. I ticho jí připadá nezvyklé; přestože mockrát v minulosti nemohla kvůli otravnému chrápání zabrat, teď jí ten zvuk chybí. A taky postrádá teplo, které sálá z jejího neustále přehřátého manžela a které ji nutí nechávat ve spánku jednu nohu vystrčenou zpod deky.

Ze zvyku teď tuhle polohu zaujala a je jí zima.

Když se znova přikrývá, cítí na nohou husí kůži. Připomene jí to doby, kdy Sigvaldi míval noční, jenže tentokrát nečeká, že přijde ráno domů uzívaný, s vpadlýma očima a prosycený pachem nemocnice. Z konference se vrátí až za týden. Když jí včera na hlavním autobusovém nádraží dával před odjezdem pusu, byl to on, kdo byl z nich dvou netrpělivější a kdo už chtěl mít loučení za sebou. Jak ho zná, vrátí se navoněný novou vodou po holení z duty-free shopu, a ona bude muset spát s nosem schovaným v ohbí lokte, dokud si na tu vůni nezvykne.

I když se jí po něm trochu stýská, mísí se v ní tento pocit s příjemnou představou, že získá pár dní jen sama pro sebe. S pomyšlením, že bude mít po večerech ovladač televize výhradně ve své moci, že nebude muset ustupovat nadřazeným požadavkům na sledování fot-
balových zápasů. Že povečeří jen chléb se sýrem a nebude muset po zbytek noci poslouchat, jak mu kručí v břiše.

 

Všechny naše e-knihy nyní pořídíte se 30% slevou na Grada.cz

 

Jenže týden volna bez manžela má i své nevýhody; sama se bude muset postarat o tři potomky, sama zvládat všechno, co to s sebou nese: budit je, tahat z postele, odvážet a vyzvedávat, pomáhat jim s úkoly, bavit je, sledovat, kolik času tráví u počítače, vyvařovat jim, koupat je, dohlížet, aby si vyčistili zuby, ukládat je na kutě. Dvakrát týdně musí zavézt Margrét na balet a Stefána s Bárdurem na karate a celou hodinu tam čekat. Tuto povinnost považuje za jednu z nejnevděčnějších, jelikož si musí chtě nechtě přiznat, že tyhle činnosti její ratolesti nebaví ani pro ně nemají nadání, ačkoliv nevyjdou zrovna lacino. Připadá jí, že se tam děti nudí, nedrží s ostatními krok, neustále jsou otočené, kam nemají, a se zrudlými tvářemi zírají užasle na druhé, kteří vždycky dělají všechno správně. Anebo je to možná právě naopak: možná jsou její děti jediné, které to dělají správně.

Čeká, až z ní vyprchá mátožnost, a vnímá radioaktivně zelený svit budíku na nočním stolku. Zpravidla začíná den výlevem nenávisti vůči tomuhle přístroji, tentokrát ale nepocítí obvyklou touhu mrštit s ním na druhou stranu pokoje, jelikož jí zářící číslice ukazují, že může ještě několik hodin spát. Její zemdlený mozek odmítá spočítat kolik přesně. Hlavou jí vrtá důležitější otázka: proč se probudila?

Aby ji neoslňovala světélkující záře budíku, otočí se Elísa na druhý bok. A málem zaječí. U postele totiž stojí tmavá postava. Je to však jen Margrét, její prvorozená, která odjakživa tak úplně nezapadá mezi ostatní děti, nikdy nebyla opravdu šťastná. Tohle ji tedy probudilo.

„Margrét, beruško, proč nespinkáš?“ diví se zastřeným hlasem a zkoumavě se dcerce dívá do očí. Ve tmě vypadají černě. Kštice vlnitých vlásků, které lemují sinavou tvář, trčí do všech stran.

Dítě se po hladké peřině sklouzne až k Elíse. Sehne se a horkým dechem, který lechtá na uchu a matně voní po zubní pastě, pípne: „V domě je nějaký pán.“

Elísa se s rozbušeným srdcem prudce posadí, i když ví, že je všechno v pořádku. „To se ti jenom zdálo, kočičko. Pamatuješ, o čem jsme si povídaly? To, co se ti zdá, není skutečné. Sny a skutečnost jsou dva různé světy.“

Už odmalička Margrét sužují noční můry. Bratři usnou, jakmile jim hlava klesne na polštář, a stejně jako táta zařezávají až do božího rána. Jejich sestřičce ale noc jen zřídkakdy přináší podobný klid a mír. Jen výjimečně Elísu s manželem neprobudí dívenčin pronikavý křik. Lékaři jim tvrdili, že z toho vyroste, jenže od té doby už uplynuly dva roky, a známky zlepšení pořád nikde.

Margrétiny rozevláté kadeře poletují sem a tam, jak vrtí hlavou. „Jenže já nespala. Byla jsem vzhůru.“ Stále šeptá a přikládá prst ke rtům na znamení, aby maminka nemluvila moc nahlas. „Šla jsem se vyčurat a uviděla ho. Je v obýváku.“

„Občas se nám to všem poplete. I mně se to –“ V půli věty se Elísa odmlčí. „Pšt…,“ zasyčí spíš kvůli sobě. Z chodby se neozývá ani hláska; nejspíš se jí to zdálo. Dveře jsou pootevřené, tak k nim napíná oči, ale kromě tmy nic nevidí. Jak jinak. Kdo by tam taky co dělal? Nemají žádný mimořádný majetek a jejich šeredně natřený dům bude jen sotva lákat zloděje, i když je pravda, že jejich obydlí je v ulici jedno z mála, které nemá všechna okna polepená samolepkami upozorňujícími na zabezpečovací zařízení.

Margrét se znova skloní k máminu uchu: „Nic se mi nepopletlo. V domě je pán. Viděla jsem ho z chodby.“ Dívčin tlumený hlas působí bdělým dojmem, nezaznívá v něm sebemenší náznak rozespalosti ani zmatku.

Elísa rozsvítí lampičku na nočním stolku a šmátrá po mobilu. Že by se budík zastavil? Za poslední roky se mu mockrát dostalo nešetrného zacházení a už by ani nespočítala, kolikrát skončil na podlaze. Znova Margrét ukládat asi nemá cenu; nejspíš je načase rovnou se pustit do ranních povinností, nalít do tří misek podmáslí, osladit je třtinovým cukrem a doufat, že si stihne spláchnout z vlasů šampon, zatímco budou děti snídat. Jenže telefon neleží ani na nočním stolku, ani na zemi, i když by přísahala, že si ho s sebou večer přinesla, než všude pozhasínala. Chtěla ho mít při ruce, kdyby jí Sigvaldi nad ránem volal, že dojel v pořádku.

„Kolik je hodin, Margrét?“ Dívenka si nikdy nepřála, aby jí říkali podomácku Magga.

„Nevím.“ Margrét vykoukne do ztemnělé chodby. Pak se otočí a utrousí: „Kdo chodí na návštěvu uprostřed noci? To určitě nebude hodný člověk.“

„Ale jdi. Nikdo tady není, a basta.“ Elísa cítí, jak nepřesvědčivě její slova znějí. Co když má ta malá pravdu a někdo skutečně vnikl do domu? Vyleze z postele. Jakmile stoupne na ledovou podlahu, zkroutí se jí prsty. Na sobě má jen Sigvaldiho tričko a na holých nohou jí opět naskočí husí kůže. „Zůstaň tady. Půjdu to zkontrolovat. Až se vrátím, nebudeme se už muset strachovat a budeme moct znova spát. Platí?“

Margrét přikývne. Přitáhne si maminčinu peřinu až k očím. Pak zpod ní zamumlá: „Buď opatrná. Není to hodný člověk.“

Když Elísa vstupuje do chodby, ta slova jí stále znějí v uších. Snaží se působit klidně, jako by si byla jistá, že tam žádný vetřelec není. Margrét jí ovšem zasela do mozku semínko pochybností. Ach jo, proč se tohle nemohlo stát včera, když byl ještě Sigvaldi doma? Vážně by toho chtěla tolik? Elísa se choulí před zimou, ale nepomáhá to. Když rozsvítí, jasem ji až zabolí oči.

S tichým vrznutím pootevře dveře pokoje kluků, aby se přesvědčila, jestli oba klidně spí. Synové leží na palandě, oči zavřené, pusy dokořán. Tiše za sebou zaklapne.

Ani v koupelně nikdo není. V Margrétině pokojíčku jí padne zrak na řádku panenek a medvídků, vyrovnaných na poličce. Jako by ji sledovali, když chvatně znova zavírá dveře. Napadne ji, jestli příčinou dceřiných zlých snů nejsou právě takto naaranžované hračky. Kdyby se Elísa sama vzbudila uprostřed noci, rozhodně by nechtěla čelit jejich přísným pohledům. Navzdory vnějškové roztomilosti jako by z nich ve tmě vyzařovala jakási zlovolnost. Možná nebude od věci je přemístit a zjistit, jestli se pak třeba nebude Margrét spát lépe. Hned večer po práci to udělá.

Na chodbě ani v pokojích, které ji lemují, nikdo není; po záhadném vetřelci ani vidu. Ale co taky čekala? Stopy? Nedopalek cigarety na podlaze? Rozbitý květináč v koutě? Když se blíží k obýváku a kuchyni, je už daleko klidnější. I díky záři pouličních lamp je přesvědčena, že se Margrét nejspíš opět něco zdálo. Tma dokáže vytočit lidskou představivost na plné obrátky. Teď už vidí, že ani v obýváku nikdo není, jen před televizí leží prázdná mísa od popcornu a kolem konferenčního stolku se povaluje Lego. Všechno je přesně tak, jako když šla spát. Že to ale byla hloupost, nechat se takhle znervóznit.

Úsměv, který jí pohrává na rtech, se ale rázem vytratí. Posuvné dveře oddělující jídelnu od kuchyně jsou zavřené.

Přitom je nikdy nezavírají.

Elísa se k nim po špičkách pomalu, opatrně vydává. Bosá chodidla se jí lepí na studené parkety, s každým krokem v ní sílí strach. Přitiskne na bílé dveře ucho. Zprvu je ticho, vzápětí ale prudce uskočí. V kuchyni kdosi šoupe židlemi.

Co teď? Okamžitě pocítí nutkání utíkat zpátky do postele a schovat si hlavu pod peřinu. Ten, kdo je uvnitř, určitě každou chvíli vyjde. Na majetek Elísa ani trochu nedbá. Ať si zloděj klidně vezme všechno, co chce, hlavně ať už je zase pryč. Jenže co proboha pohledává v kuchyni? Zdá se jí, jako by seděl u stolu, a na okamžik ji napadne, jestli třeba kolem ní nemohla bez povšimnutí proklouznout Margrét nebo některý z kluků. Ale ne, to je vyloučené.

Ke svému zděšení zaslechne, jak vetřelec vstává. Opět přitiskne ucho ke dveřím. Otevře se šuplík a zase se zavře, pak další a ještě jeden, až nakonec zařinčí příbory. Anebo nože. Nato rozčísne ticho odšoupnutí posuvných dvířek do spíže. Který zloděj by se zajímal o jídlo v konzervách a krabice cereálií? O koště, lopatku na smetí a hadry, o kýbl a vysavač? Tohle tedy Elísu neuklidní. Lidé, kteří se chovají iracionálně, jsou daleko nebezpečnější než ti, co se řídí konvenčními pravidly. Odstupuje ode dveří a nehlučně couvá obývákem. Její telefon určitě leží na konferenčním stolku. Nebo v koupelně. Pevné linky se vzdali přede dvěma lety a vůbec poprvé ji teď postrádá. Nahlédne do vstupní haly a zvažuje, že vyběhne ven, začne volat o pomoc a bude doufat, že se jí podaří včas zburcovat sousedy. Jenže to by musela nechat děti o samotě. S člověkem, který se možná ozbrojil kuchyňským nožem. Udělá krok k hlavním dveřím a pak se zarazí; nemůže děti opustit. Místo toho se otočí a zamíří do chodby u ložnic. Už tam skoro je, když se otevřou posuvné dveře kuchyně. Okamžitě vběhne do chodby, zavře za sebou a zhasne. Netroufá si zastavit a podívat se, jestli jde muž za ní.

S pocitem, jako by se jí měla rozskočit hlava, Elísa horečně přemýšlí, co si počít. Jak se odsud dostane? Dveře její ložnice nejdou zamknout; když se sem nastěhovali, většina klíčů chyběla a nikdy jim nepřipadalo nutné obstarat si náhradní. Koupelna se zamknout dá, ale zabarikádovat se tam by bylo stejně špatné jako z domu utéct: děti by zůstaly nechráněné. Tak jako tak do koupelny vpadne a ve snaze najít telefon odhazuje ručníky a rozechvělými prsty vytahuje zásuvky. Je to ovšem marné, ten krám nikde není. Se slzami v očích zírá na ten nepořádek. Kdy tohle všechno uklidí? Jako by už tak neměla dost starostí.

Vrací se do chodby a cítí, že přestává situaci zvládat. Myslí jen na to, kolik času promarnila hledáním telefonu, a přitom se spíš měla snažit dostat děti z domu. Vlastně ale ani neví, jak by to udělala, a beztak už je pozdě. Když spatří, že se dveře na konci chodby začínají otevírat, nedokáže potlačit výkřik. Jenže není ani hlasitý, ani pronikavý, připomíná spíš kníknutí králíka. Nesnese pohled na vetřelce, proto vklouzne do svého pokoje a zabouchne za sebou dveře. Slyší mužovy kroky a pak rachot, jako by za sebou něco táhl. Ale co? Srdce jí tluče jako splašené.

„Margrét?“

Dcerku není nikde vidět.

„Margrét?“

Zlomí se jí hlas, což jí na kuráži nepřidá. Jednoduše se nedokáže rozhodnout, co hledat dřív, jestli telefon nebo Margrét. Než si to stačí rozmyslet, otevřou se za ní dveře a muž vstoupí. Zastaví se a rachot zesílí, jako by něco přetahoval přes práh. Elísa se nedokáže ohlédnout, je úplně ztuhlá. Cítí naléhavou potřebu zavřít oči. I když je jí ten rachtavý zvuk povědomý, za boha si nemůže vzpomenout odkud. Její mozek spěšně vypíná všechna životně důležitá nervová centra, ta, která teď Elísa potřebuje nejvíc.

Strnulá strachy za sebou zaslechne vyslovit své jméno. Tlumeně, jako by měl muž přes ústa šátek. Nezdá se jí, že by ho po hlase poznávala, jak ale lidé znějí, když šeptají? Úplně jinak než normálně, ne? I Margrét jí zněla jinak, když na ni prve šeptala. Jenže teplý, nasládlý dech, který Elísu před chvílí lechtal na uchu, je na hony vzdálený chraplavému sípotu, jenž ji teď naplňuje nevýslovnou hrůzou.

Kdo to je? Co chce? Určitě ji zná, nebo aspoň její jméno. Že by ho zahlédl v kuchyni? Na obálce nebo na pohledu od kamarádky Gunny na ledničce?

Elísu pod krkem uchopí silná ruka, podle všeho v rukavici, a nato se jí něco ostrého zaryje do zad. Nůž. „Prosím,“ hlesne. Zbytek nechá nevyřčený: prosím, neubližujte mi. Prosím, neznásilňujte mě. Prosím, nezabíjejte mě. Prosím, prosím, prosím, nechte moje děti na pokoji. Hrot nože se stáhne, muž jí uvolní hrdlo, a než se Elísa nadechne, už jí zavazuje oči. Děs v ní ještě zesílí, když jí dojde, že jí hlavu kolem dokola omotává pevnou a tlustou lepicí páskou. Stejně jako předtím v koupelně ji opouští veškerá logika a strach o sebe i o děti na okamžik ustupuje starosti o to, jak se pásky zase zbaví. Lne jí k hlavě tak pevně, že s sebou určitě vezme i obočí a řasy, až se ji bude snažit strhnout. Z koutků jí vyhrknou slzy, a jelikož nemají kam skanout, rozpouštějí lepidlo a to ji pálí v očích.

„Prosím, prosím. Nikomu nic nepovím. Můžete si vzít, co chcete. Cokoliv. Vezměte si všechno.“

„Ne, díky,“ ucedí vetřelec za ní.

Podlomí se jí kolena. „Prosím vás. Vezměte si úplně všechno!“ Páska jí znova obtočí hlavu, a když ji muž odřízne, Elísa sebou trhne. Hrubě jí přejede dlaní po šíji, aby přilepil volný konec. Pak ji otočí a mrští ji na postel. Když si k ní přisedne, matrace se prohne. Začne ji hladit po vlasech, a tak Elísa instinktivně ucukne. Náhle se jeho něžné laskání změní, sevře jí vlasy v pěsti a přitáhne si k sobě její hlavu.

Opět zašeptá, tentokrát o něco hlasitěji. Elísa jeho tlumený hlas nepoznává.

„Něco ti povím. Takový menší příběh. Tragickou historku. Radím ti, abys pozorně poslouchala.“

Elísa přikyvuje. Svírá jí vlasy tak, že to až bolí. Proč jí chce vykládat nějakou historku? Proč se radši nechce dozvědět její PIN nebo zjistit, kde má schované cennosti? Řekla by mu cokoliv. Ať si klidně vezme všechny její karty, ať jí vybílí bankovní konta. Ať si odnese stříbro, které zdědila po prarodičích. I těch pár šperků, co za život nastřádala. Cokoliv. Jen ať ji i děti ušetří. Na ostatním nesejde.

Skrz vzlyky ze sebe vysouká otázku, jestli neublíží dětem. Jeho odpověď ovšem přeslechne, což její muka ještě zvýší. A pak se muž opět odmlčí. Slíbený příběh nepřichází, jen tam spolu mlčky sedí, Elísa s páskou přes oči a srdcem pádícím o závod. Slyší a cítí, jak se muž zvedá, a na okamžik zadoufá, že se třeba chystá odejít. Neodvažuje se ale touto nadějí kojit. Musí zůstat ve střehu; třeba se ji chystá napadnout zezadu. Opět zarachocení a potom, jako by muž u dveří cosi zapojoval do zásuvky. V duchu si projde seznam všech elektrospotřebičů v domě, které by dokázaly ublížit: vrtačka, kterou dala Sigvaldimu k Vánocům, ruční mixér, křovinořez, její kulma, žehlička, toustovač, konvice. Co by bylo nejhorší? Co by bylo nejméně děsivé? Dýchá tak zrychleně a mělce, až má pocit, že omdlí. A pak jí dojde, že většina těchto příšerných přístrojů má moc krátkou šňůru, než aby dosáhla až k posteli, což ji trochu uklidní. Klid ale nevydrží dlouho.

Když slyší, že se muž opět blíží k lůžku, přestane se ovládat a odhodlá se k poslednímu zoufalému pokusu o útěk, i když ví, že je předem odsouzený k nezdaru. On vidí, ona ne. Je větší a silnější než ona. Přesto se Elísa vrhne na opačný konec postele ve snaze dosáhnout na podlahu na druhé straně. Útočník zlostně zavrčí a celou svou váhou ji zalehne; zůstane pod ním přišpendlená na břiše, zpola na posteli, zpola ve vzduchu. Jednu ruku má zkroucenou pod sebou a druhou, která jí visí dolů, šmátrá pod postelí. Muž ji tvrdě praští do zad. Ta rána jí projede celou páteří a na okamžik vyrazí dech. Obkročmo se na ni posadí, aby se nemohla ani pohnout, a vzápětí začne ze špulky odtrhávat další kus pásky. Elísa se marně na podlaze snaží nahmatat nějakou zbraň. Zničehonic v ní hrkne, neboť narazí na nečekanou, ale známou překážku. Osahává tu teplou, měkkou bytůstku a najednou jí svitne. Sotva stihne přiložit ukazováček ke rtům a ústy naznačit „Pst“, protože hned vzápětí jí neznámý drsně zkroutí ruce za záda a páskou jí slepí obě zápěstí k sobě.

Nato ji zvedne a třese s ní tak, až jí připadá, že se jí v lebce uvolnil mozek. Všechno je černé a ona má strach, že už není na vině páska; bojí se, že jí oči vypověděly službu a že se jí totéž stane i s ušima. Drobné zvuky, které mužovo násilí doprovázejí, jako by utichaly, ale pak opět zesílí, když si ji přitáhne k sobě a začne jí líčit historku, kterou jí slíbil – nebo kterou jí spíš vyhrožoval.

Když domluví, postaví se, převalí ji na záda a do prsou jí zaryje koleno, aby se znova nepokusila o únik. Pak uchopí cívku s páskou a natěsno ji Elíse omotává kolem uší a nosu. Pořád dokola. Elísa slyší, jak jí hučí v uších, daleko znepokojivější je ovšem chrčení, které jí vychází z nosu. A taky bolestivější. Tlak na prsou mizí. Skrz pásku zaslechne tlumený hluk a konečně jí dojde, co si muž s sebou do ložnice přitáhl. Zrovna z tohohle strach neměla. Když ji znova popadne, uvědomí si, jak bláhový byl její optimismus.

Koupit knihu na Grada.cz

Za obrazový doprovod děkujeme serveru Pixabay.

Přečtěte si také:

Ukázka z knihy Cesta k vnitřní síle
Cesta k vnitřní síle

Toužíte po lásce? Chtěli byste víc peněz? Pevnější zdraví? Lepší práci? Výborně! To všechno můžete mít. Cokoli si usmyslíte, můžete…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Tajemství energie
Tajemství energie

Tajemství celkové pohody spočívá ve zvládnutí životní energie. Alla Svirinskaja odhaluje zapomenutou moudrost léčitelských postupů…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Zdroj
Zdroj

Otevřete mysl, využijte potenciál svého mozku a zásadním způsobem změníte svůj život. Přečtěte si ukázku z knihy Tary Swart, postavené…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce