Logo

Život mezi řádky

První kapitola z knihy Hledám přítelkyni na konec světa

23.3.2020

Když mi bylo dvanáct, věštkyně mi předpověděla, že moje životní láska zemře mladá a nechá mě tady samotnou.

Všichni prohlašovali, že je to podvodnice a že si to jenom vymyslela.

Do háje, to bych teda ráda věděla, proč by si měl někdo něco takového vymýšlet.

Celou tu příšernou scénu si pamatuju, skoro jako by to bylo včera. Chodila jsem do čtvrté třídy. Nóbl večírek v Hollywoodu o vánočních prázdninách. Můj táta byl advokát s vyčůraným ksichtem – zastupoval umělce a měl jednu z největších kanceláří ve městě – a neustále nás vláčel z jedné úděsné párty na druhou, samozřejmě jenom proto, aby se předváděl a aby to vypadalo, že jsme vzorná rodinka, což byla normální šaškárna. Seděli jsme kolem velkého kulatého stolu, kde se mezi spoustou skleniček krčil prázdný košík na pečivo. Já, moji rodičové, bráchové Chip a Cole, pak jeden filmový herec, co se chtěl stát televizní hvězdou, jeho manželka, která už slavnou televizní hvězdou byla, a kluk, o kterém mi někdo sdělil, že hraje za Dodgery jako nadhazovač. Ten taky sežral všechno pečivo.

Lidi, co ten mejdan pořádali, se zřejmě domnívali, že se budou všichni úžasně bavit, když mezi nimi bude chodit věštkyně. Zřejmě nějaká bohémská novota, usoudila jsem. Pozorovala jsem ji. Kolem očí měla hluboké vrásky, přestože všechno ostatní na ní působilo mladě. Vlasy připomínaly cukrovou vatu a měly stejnou barvu jako její rtěnka. Pokusila jsem se přijít na to, kolik jí je, ale nedalo se to odhadnout. Vypadala stará a nestárnoucí zároveň. Možná upírka, napadlo mě. Oblečená byla jako cikánka, měla na sobě velký šál, záplavu krajek a v uších obrovské kruhy. Byly zlaté a sahaly jí až na ramena. Pamatuju si, jak mi blesklo hlavou, že bych jedním mohla protáhnout pěst, kdyby mi to dovolila, ale když přišla k nám, tak jsem se jí nezeptala, protože jsem z ní měla tak trochu stažený zadek.

Všechny naše e-knihy nyní pořídíte se 30% slevou na Grada.cz

Sotva dorazila k našemu stolu, namířila si to rovnou ke mně, jako kdyby tam nikdo jiný nebyl. Smrděla cigaretami. Už v tom věku jsem měla choulostivý nosíček. Pachy tvořily základ mého prvního a kritického dojmu, a nikotin mě proti ní naladil negativně.

„Já jsem Madra,“ oznámila. „Jak se jmenuješ ty?“

„Beatrice,“ odpověděla jsem. Hele, když seš taková vědma, tak bys to mohla vědět sama, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to nevyslovila. Tehdy jsem byla dost nesmělá.

„A kolik ti je? Dvanáct?“

Sakra. Trefa. Možná je přece jen jasnovidka. Protože já jsem na dvanáct nevypadala. Hlavně kvůli účesu. Měla jsem dlouhé husté černé vlasy a moje matka, místo aby si s nimi trochu vyhrála, mi je stahovala do ohonu úplně nahoře na temeni. Vypadala jsem jako po plastice. A když k tomu přidáte pleť, kterou jsem měla vždycky bledničkovou, a hubené kostnaté nohy, tak byl div, když mi někdo hádal deset.

„Jo, je mi dvanáct,“ potvrdila jsem.

„Ale máš velice starou duši, holčičko. Jsi téměř na konci cyklu. Prožila jsi mnoho životů a blížíš se k nirváně.“

Seděla jsem tam jako hypnotizovaná. Rozuměla jsem tomu tak málo, že mohla rovnou mluvit svahilsky. Popadla mou ruku, otočila ji dlaní nahoru a studovala ji.

„Jsi umělkyně,“ prohlásila. „Čeká tě dlouhý život.
A velká láska.“

Chip, který je o pět let starší než já, ucedil: „Kecy.“ Madra se tvářila, jako by ho neslyšela, a pokračovala.

„Poznáš také mnoho smutku, ale ty jsi silná.“

Svraštila obočí, a když se mi chystala sdělit poslední část věštby, zdálo se mi, že jsem v jejích očích zahlédla slzy. „Tvoje spřízněná duše tragicky zahyne. Nebude vám dopřáno dost času.“ Zlověstně potřásla hlavou. „Bůh s tebou, Beatrice.“

Pustila mou ruku a přesunula se k sousednímu stolu, kde seděl Warren Beatty. Uvelebila se mu na klíně, prostudovala mu ucho a oznámila, že bude mít kupu dětí. Zasmál se a poznamenal, že si ho spletla s jiným Warrenem Beattym.

U našeho stolu se přetřásala moje budoucnost. Členové mé rodiny si žili své banální životy a neblahý osud, který mi Madra předpověděla, jim připadal strašlivý. Já byla zdrcená. V roce 1984, kdy se to odehrálo, byl mou životní láskou John Taylor ze skupiny Duran Duran. Hrál na basovku a maloval si oči. Byla jsem si jistá, že do rána zemře.

Přežil.

***

„Jsou-li tvé úmysly čistéhledám přítelkyni pro konec světa.

To byl celý text inzerátu. Pak už tam bylo jenom telefonní číslo.

V rubrice On hledá ji v LA Weekly byl nejdelší. Weekly obyčejně nečtu. A nikdy mi nepůsobilo obzvláštní potěšení chodit ven. Zbytečně mi to připomínalo, že žiju v Los Angeles, a nikdo, kdo má aspoň špetku zdravého rozumu, netouží, aby mu to někdo připomínal. Vyrazit si do Los Angeles, do toho slunce a násilí, bylo jako vydat se dobrovolně plamenům pekelným. Vždycky mě to sebralo.

Ten den mě to ale z nějakého důvodu hnalo do ulic. Byla to klaustrofobie z mého bytu, nebo spíš z několika stovek kilometrů čtverečních, které jsem pomáhala zalidňovat? Jisté tušení jsem měla. Tak či tak, všechno to ve mně ječelo: Dostaň mě odtud!

Weekly jsem si koupila před obchodem se zdravou výživou kousek od domu, kde jsem bydlela. Bylo teprve šest hodin a já neměla náladu strávit celý večer sama, ani klesnout tak hluboko, abych zazvonila u Grega, svého vypečeného bývalého přítele, jehož jsem nemohla ani cítit, ale který ovšem bydlel výhodně v přízemí. Když se nudil, zaskočil na trochu sexu, a já nebyla v takové kondici, abych vydržela zápas svého svědomí proti libidu. Cítila jsem se slabá a chtěla jsem se kouknout, jaké další možnosti se mi naskýtají.

Hledala jsem programy kin, a jak jsem obracela stránky, padl mi do oka ten inzerát.

Hledám přítelkyni pro konec světa.

Sama bych to nedokázala vyjádřit líp. Snad bych jenom dodala jednu otázku: Do prdele, kdes celou tu dobu byl?

Přečetla jsem si inzerát ještě několikrát a pak jsem to z nějakého nesmyslného důvodu, který nikdy nebudu schopná vysvětlit, udělala. Vykašlala jsem se na kino, vrátila se domů a vytočila číslo. Okamžiky, které rozhodují o mém životě, se často odvíjejí od stavu, kdy přenechám řízení tupému autopilotovi.

Po čtyřech zazvoněních se ozval záznamník a počítačový hlas mě požádal, abych zanechala své jméno a číslo. Zaskočilo mě to. Nevěděla jsem co říct a nechtěla jsem vypadat jako husa. Zavěsila jsem.

Po deseti minutách, když jsem si pečlivě napsala, co budu mluvit, abych ho okouzlila, jsem mu zavolala znovu a nahrála vzkaz, který se ani vzdáleně nepodobal tomu, který jsem držela v ruce.

„Ehm… Ahoj. Jmenuju se Beatrice, je mi sedmadvacet a vlastně nevím, co bych ještě měla povídat. Zahlídla jsem ve Weekly tvůj inzerát. Zaujal mě. Zavolej mi, když budeš chtít. Vlastně… já nevím, nikdy dřív jsem to neudělala, ale stejně… Tohle je moje číslo.“

Jak jsem se svěřila záznamníku, ještě nikdy jsem neodpověděla na inzerát a ani jsem to neměla v plánu. Dokonce jsem se posmívala lidem, co se musejí takhle seznamovat, a obvykle, pokud nejsem příliš nadržená, dávám přednost vlastní společnosti před společností nějakého idiota. Ovšem nebyla jsem tak přehnaně hrdá, abych si nepřiznala, že ve městě, kde si ženy vybírají muže podle auta a muži ženy podle velikosti poprsí, pomalu propadám malomyslnosti.

Mám jenom béčka.

Tenhle inzerát mi připadal jiný, svým způsobem inspirativní. Přemýšlela jsem o tom, jestli by některého z mých ex-milenců vůbec napadlo napsat tak provokativní inzerát, a protože odpovědí bylo rezolutní ne, usoudila jsem, že za pokus to stojí.

Skoro dva týdny se ale nikdo neozval a já už jsem na všechno málem zapomněla, kdybych jednou nezvedla telefon a neuslyšela jeho hlas.

„Trixie?“ pronesl tázavě.

Zarazila jsem se. „Chceš říct… Beatrice?“

Trochu se zasmál. „Není snad Trixie zdrobnělina pro Beatrice?“

Pokud ano, vysvětlila jsem mu, nikdy mi tak neříkali.

Jen co promluvil, věděla jsem, že je to pisatel inzerátu. Ať už to byl kdokoli. Hlas měl hebký a sytý jako čerstvě umletou kávu. A mluvil pomalu, uvážlivě, jako kdyby každé slovo, které vypustí z úst, bylo jeho autoportrétem.

Sdělil mi, že se jmenuje Jacob Grace, omluvil se, že mi nezavolal dřív, ale nevysvětlil mi, proč si dal tak načas. Prozradil mi, že je mu devětadvacet, že je spisovatel, že teď právě pracuje na částečný úvazek ve Weekly a že by se chtěl se mnou co nejdřív sejít. To všechno pronášel, jako by trpěl, jako bych byla jeho ztracenou láskou a on se s tím, že o mě přišel, nikdy nevyrovnal. Ale možná ze mě zase promluvil snílek. Vždycky se snažím najít za vším skrytý význam. Je to jediný způsob, který znám, jak legalizovat svou existenci.

Domluvili jsme si na druhý den oběd U Freda na Vermontu. Jacob mi vysvětlil, že to má kousek z práce a že tam chodí jíst několikrát týdně.

„Mají tam corndogy a pop-tarty,“ dodal klukovsky.

Zeptala jsem se ho, jak vypadá. Předstírala jsem, že to potřebuju vědět pro případ, že tam bude plno, ale chtěla jsem se pouze ujistit, že není něco jako Quasimodo.

„A jak vyhlížíš ty?“ zeptal se místo odpovědi a znělo to spíš jako rozkaz.

„Mám dlouhé černé vlasy a na krku budu mít topas.“

„Narodila ses v listopadu. Jako já.“

„Jak to víš?“

„Topas je měsíční kámen pro osoby narozené v listopadu. Já mám vlasy hnědé. Tak zítra.“

Koupit knihu na Grada.cz

Za obrazový doprovod děkujeme serveru Pixabay.

Přečtěte si také:

Ukázka z knihy Cesta k vnitřní síle
Cesta k vnitřní síle

Toužíte po lásce? Chtěli byste víc peněz? Pevnější zdraví? Lepší práci? Výborně! To všechno můžete mít. Cokoli si usmyslíte, můžete…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Tajemství energie
Tajemství energie

Tajemství celkové pohody spočívá ve zvládnutí životní energie. Alla Svirinskaja odhaluje zapomenutou moudrost léčitelských postupů…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Zdroj
Zdroj

Otevřete mysl, využijte potenciál svého mozku a zásadním způsobem změníte svůj život. Přečtěte si ukázku z knihy Tary Swart, postavené…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce