Logo

Život mezi řádky

První kapitola z knihy: Knihkupectví na Bylinkovém náměstí

12.7.2019
První kapitola z knihy: Knihkupectví na Bylinkovém náměstí

NATÁLIE
Aneb jak jsem
změnila svůj život

Náhlá ztráta paměti.
Může se to stát jednou, dvakrát za život.
Člověk najednou dočasně ztratí paměť. Zachová si schopnost uvažovat, ale neví, kde je, co dělal předtím, nebo jaké je datum.
Není to závažné; může to trvat jen několik hodin.
Vědci si příčinou tohoto jevu nejsou příliš jistí.
Za podobným záchvatem amnézie může stát hypertenze, stres, někdy dokonce i orgasmus.
Jako kdyby se mozek najednou potřeboval chránit, trochu jako když cvakne jistič v elektroměru.

To mi řekl lékař, kterého rychle zavolal Nathan poté, co jsem se ho s vylekaným pohledem několikrát u snídaně zeptala, proč je tam se mnou.
Protože orgasmus ani hypertenze tím správným vysvětlením nebyly, podívala jsem se na Nathana
a řekla mu:
„Možná je načase, abychom opustili Paříž… Mám už toho města dost. Ničí mě.“

Nechci být vůči hlavnímu městu nevděčná. Jako studenti jsme s chutí žili v rytmu pařížských nocí, nemohli jsme se nasytit výstav, měli jsme předplatné do divadla Théâtre de la Ville, chodili do podniků, kde hrály džezové kapely ze Spojených států.

Jakžtakž se nám podařilo vychovat Élise a Guillauma v našem čtyřpokojovém bytě v ulici de la Roquette.
Děti vyrostly, a čím víc času ubíhalo, tím intenzivnější jsem měla pocit, že žiji v jakési prázdné pauze, že mi dochází dech, že se musím chránit pod krunýřem, který je den ode dne těžší, abych neslyšela hluk, necítila pachy, nevnímala agresivitu pohledů, tlačenici v metru a špínu ulic.
Všemu tomu odolávat často znamená potlačovat svoji citlivost, zatvrzovat se, až do dne, kdy krunýř praskne.

Rozhodli jsme se odejít z Paříže následujícího léta, poté, co Guillaume odmaturoval. Stačilo počkat jenom na něho, protože Élise už tou dobou studovala fotografii na vysoké škole v Arles.

Nathan je architekt. Při každém návratu z dovolené do Paříže říkal, že si může zařídit kancelář kdekoli. Ale ten úmysl vzal pod náporem všedních dnů pokaždé za své a musím přiznat, že pokud jsem chtěla, aby se něco stalo, musela jsem to vzít do vlastních rukou.
Životní elán se mu často vracel po několika dnech strávených na poloostrově Crozon v departementu Finistère. Moje láska ke Crozonu se zrodila v době mého setkání s Nathanem. Oba jsme se zúčastnili jachtařského kurzu ve známé jachtařské škole na souostroví Glénans a podnikli svoji první opravdovou plavbu kolem poloostrova. Byli jsme spolu na jedné palubě a stali se z nás parťáci pro život.
Od té doby jsme tam často jezdili a jednou jsme objevili malý rybářský domek – sice jsme neměli auto, ale jakmile jsme našetřili trochu peněz, domek jsme koupili.
Stojí uprostřed vřesovišť, kousek od místa, kde do moře vybíhá Pointe de Dinan, v krajině, která se vyloženě hodí na pohlednici z Bretaně.
Ale svojí podstatou jsem dítě jihu a některé pobyty kolem svátku Všech svatých nebo na Velikonoce, kdy se hodiny slunečního svitu daly spočítat na prstech, brzdily naše prázdninové nadšení.

V té době jsem učila literaturu ve třídách posledního ročníku Montaignova lycea.
Své studenty jsem měla ráda a oni mi to v dobrém opláceli.
V humanitních třídách byli studenti tak zvídaví a nadšení, že mi umožňovali překračovat rámec osnov a představovat jim autory, kteří jim byli dobrými prostředníky literatury méně akademické.
Přírodovědné třídy pro mě každoročně představovaly výzvu. Literatura pro ně byla jenom volbou, která jim měla umožnit posbírat pár maturitních bodů, ale mně šlo o to, abych u těchto mladých matematiků zbourala emocionální hradby a odhalila jim jiný svět – exotický, někdy iracionální, vždycky však velice vzdálený myšlenkovému světu Descartovu, ve kterém se pohybovali.
Každý rok se mi podařilo nasměrovat několik studentů k novým břehům. Objevovali potom, že svět je mnohem víc pochybnost než jistota, mnohem víc poezie než rovnice.
Volba zaměření těchto mladých lidí velmi často žádnou volbou nebyla. Ten, kdo byl dobrý v matematice, měl „štěstí“, že mohl jít na přírodovědný směr. Každá jiná volba by byla mrháním talentem. Tento požadavek se prosadil po druhé světové válce a od té doby ho vyznává jak učitelský sbor, tak rodiče. Dítě, z kterého je inženýr, se stalo pro rodiče mnohem větší chloubou, než kdyby si zvolilo umění nebo humanitní vědy.
Druhá světová válka zabíjela nejenom muže a ženy, ale zabila také humanitní směr ve prospěch čísel, učitele ve prospěch inženýra.

Městečko Uzès jsme objevili jednoho lednového dne.
Je snadné zamilovat si Uzès v zimě, když sedíte u stolu na terase a před sebou máte krajíc chleba s kozím sýrem a olivovým olejem.
Jihu prospívá mistral, který zahání mraky. V údolí Rhôny je vítr silný, ale v kraji kolem Uzès slábne a umožňuje těšit se z modrého nebe a slunečního tepla pod ochranou kamenných zdí.
Malé město Uzès vděčí za svoji krásu historii. Tohle první vévodství Francie bylo sídlem vládnoucích šlechticů, feudálních pánů a prelátů, z nichž každý chtěl mít palác odpovídající jeho postavení. Starobylé portály, okna s okenními příčkami, zdobené balkony a římsy s věžičkami vytvářejí dojem dokonale zachovalého prostředí. Když byl ministrem kultury André Malraux, prosadil zákon na obnovu historického dědictví a památkáři se pak zasadili
o to, aby město Uzès bylo opraveno a vzniklo z něho to, čím je dnes – poklad renesance.

Přestěhovat se do Uzès bylo to, čemu se obvykle říká životní volba. Dokonce jsem si jednu dobu myslela, že je to životní volba nás obou. Skutečně jsme se rozhodli oba společně, ale brzy jsem se ocitla sama, odkázaná na Nathanovu občasnou přítomnost.
Poznala jsem život ženy v domácnosti, bez dětí, bez práce, ale s dostatečnými prostředky, abych si mohla zaplatit kurzy pilates nebo přebudovat naše pokoje ve stylu mírně snobského etnoekologického obchodu Vzdálené světy, kam se obracejí v Uzès nově příchozí, aby si zařídili svoje ovčíny, které si kupují ve zdejší keřovité krajině.
Našimi pokoji mám na mysli budovu pro chov bource morušového, kde bydlíme. Velký kamenný dům, postavený kolem krásného dvora, ve kterém se kdysi chovaly housenky bource pro místní přádelny. Vzácná surovina se potom dopravovala k lyonským zpracovatelům hedvábí, kteří z ní tkali látky draze prodávané po celé Evropě.

Bylinkové náměstí je v srdci Uzès. Dá se tam dostat jedině pěšky spletí pěkných uliček. Velké platany mu v létě poskytují blahodárný stín.
Náměstí je obklopené podloubími, ve kterých jsou zahrádky restaurací.
Každou středu a sobotu se tam koná velký trh.
V sobotu se stává trhem celé město, okružní třída poskytuje prostor prodejcům oblečení.
V létě tam chodí v podstatě jenom turisté. Hustota lidí a stánků znemožňuje pohyb a slunečníky brání v pohledu na celek, takže není možné krásu náměstí naplno ocenit.
Já chodím na trh ve středu, kdy tam prodávají pouze místní. Tady jsem znovu objevila, jak je u potravin důležitá kvalita. Sezonní ovoce, které necestovalo a přichází rovnou ze sadu, se nedá srovnat s tím, co člověk dostane v Paříži. Stejné je to se zeleninou, s drůbeží nebo se sýry. Blízkost moře je také velká výhoda. Zatím jsem znala ústřice jenom z Bretaně, ale teď jsem ohromně nadšená z těch z Bouzigues, chovaných na březích Středozemního moře.

„Na prodej“.
Malá cedule byla vyvěšená ve výloze knihkupectví na Bylinkovém náměstí.
Upřeně jsem hleděla na modrá písmena na světle hnědém tuhém papíře…
Proč ne já?
Miluji knihy.
Miluji všechny knihy!
Ty útlé, napsané v jednom rozmachu, i ty velké, které jsou dílem celého života; staré s poničenou vazbou, ale i ty, které právě vyšly z nakladatelství a naparují se se svojí krásnou rudou páskou.
Mám ráda knihy, které vyprávějí velké romantické příběhy a dojmou vás k slzám, ale také se s velkým potěšením nechávám zlákat k učeným a intelektuálním esejům, které mi dávají pocítit, že jsem inteligentnější.
Mám ráda knihy o umění přenášející k lidem domů díla z Louvru nebo z Prada nebo podivuhodné obrazy zpřístupňující nám celý svět. Kolik bychom znali z těchto zázraků, kdyby nebylo knih?
Mám ráda ořízku a hřbety knih. Když jsou seřazené v policích, díváme se na ně s hlavou lehce nakloněnou, jako kdybychom jim, předtím než je otevřeme, chtěli projevit úctu.
Mám ráda papír. Jak o něm ale mluvit v jednotném čísle? Mám ráda stránky papíru, které se otáčejí, ale kterých by si člověk někdy raději neměl všímat. Pokud je papír vhodně vybraný, je v souladu se slovy a stránky zlehounka plynou. Když je tu nesoulad, může to čtenáře špatně snášejícího podobnou disharmonii odradit.
Příliš bílý papír se například nehodí k milostnému příběhu, protože láska nikdy není docela bílá; časem získává lehce zažloutlý nádech, nese stopy srážek i něžností jako povlečení v posteli po milostných objetích.
Ražený papír dodává slovům hloubku. Vtisknou se do něho a pohodlně se usadí v papírové hmotě jako kočka v polštářích na pohovce.
Také mám ráda slova na stránkách. Nemyslím teď smysl slov, ale ten rytmus, který je vytvářený sledem šedých obdélníků slov. Mezi slovy jsou stále stejné mezery, zaručující každému ze slov zdvořilý rozestup, díky němuž nemusí šlapat na nohy svému sousedovi a může svobodně dýchat. Jsem si jistá, že kdybychom byli jako ta slova na stránce, bylo by mezi námi mnohem víc laskavosti.
Jednou se mi dostala do rukou kniha, kde se na mezery zapomnělo. Hned mě popadl záchvat agorafobie – takový jsem pocítila soucit s těmi slovy, namačkanými jako sardinky a týranými jako cestující v pařížském metru v době špičky.

Mám mnoho přátel, kteří snili o tom, že budou mít knihkupectví, jako jiní sní o tom, že si zařídí penzion. Jsou to sny, které člověka chrání, které jsou někdy formou útěku… Uchýlit se pod ochranu knih nebo pořádných zdí…
Myslím, že knihy poskytují širší obzory než zdi.
Ještě téhož večera, aniž jsem Nathanovi dopřála čas odložit si aktovku, jsem to na něho jako potřeštěná puberťačka vybalila:
„Knihkupectví na Bylinkovém náměstí je na prodej!“
„No a?“
„Chci být novou majitelkou.“
„To je nápad! A co tvoje učení, tvoje kariéra?“
„Dobře víš, že profesor žádnou kariéru nemá. Jeho jediný vývoj představují služební léta. A potom ani nevím, kde získám místo. Může to být klidně na druhém konci departementu Gard!“
„Ale to ti zabere fůru času. Máš představu, co takové knihkupectví obnáší? Je to v první řadě obchodní záležitost, dokonce i malý obchůdek! Určitě budeš vydělávat míň než profesorka!“
„Na to kašlu! A nakonec, času mám hromadu, protože jsem pořád sama. Potřebuju mít nějaký pořádný plán, jinak ze mě bude neurotička.“
„Proti takovým argumentům dlouho vzdorovat nedokážu.“

Nathan je hodný muž. Někdy sice trochu egocentrický, ale to je mnoho architektů. Mají pocit, že jsou nepostradatelní pro správné fungování světa. Někteří jsou opravdovými vizionáři, zato jiní představují veřejné nebezpečí, když pro druhé vymýšlejí domy, ve kterých by sami žít nedokázali. Nejhorší jsou ti, kteří si cení díla podle tun spotřebovaného betonu!

Při podpisu notářských listin, které ze mě udělaly majitelku knihkupectví, jsem byla myslím stejně šťastná jako při narození svých dětí.
Rozdíl byl v tom, že když jsem se stala majitelkou knihkupectví, neměla jsem ani tak pocit, že dávám život někomu jinému, jako spíš sama sobě.
Za hodně vděčím četbě. Právě díky ní jsem rostla a vybrala si svoji cestu a díky ní jsem neviděla svět jenom svýma očima, ale i z pohledu těch, kteří mi otevřeli jiné dveře i jiné časy.
Nikdy jsem se necítila být sama sobě blíž než při čtení slov někoho jiného. Všichni ti, kteří mě takto navštívili v mém soukromí, přišli ohleduplně a vůbec neposuzovali moje pocity. Neznali mě, ale právě působení jejich vět mi pomáhalo odhalit, kdo jsem. Mohla jsem se s nimi smát i plakat.
To mám určitě po svém otci. Bez knížky si ho nepamatuji; měl jich vždycky rozečtených několik. Některé na ráno, některé na večer, některé do křesla na verandě a jiné do postele.
Knihy nejsou žárlivé. Klidně ustoupí, aby přenechaly místo nové milence, a dovedou nehybně
a trpělivě po staletí čekat, dokud je znovu nevrátí na výsluní ruce nějakého dítěte natažené ke knihovně.
Takovým dítětem před policemi svých rodičů jsem byla i já.
Knihy v kapesním vydání se zažloutlými listy byly mojí první noční společností. Kessel, Giono, Mérimée, Malraux, Saint-Exupéry… S každou z nich jsem byla vzhůru dlouho do noci a potom jsem usnula schoulená v náruči těchto velikánů.

Vzpomínám si, jak jsem poprvé vsunula klíč do zámku dveří knihkupectví.
V Uzès dosud panovalo ticho, jak tomu v pondělí ráno často bývá. Podzimní slunce sotva vycházelo a začínalo svítit na vršky platanů.
Přistihla jsem se, že se otáčím, abych se podívala, jestli mě někdo nesleduje. Měla jsem ještě pocit, že k tomu nejsem oprávněná a že otevírám dveře, které nejsou moje.
Ale Bylinkové náměstí bylo prázdné.
Byla jsem sama. Sama se svou radostí.
Otočila jsem klíčem.
Okamžitě mě přivítala vůně papíru. Ta vůně se měla stát mým každodenním doprovodem, až to jednou přimělo Nathana k poznámce, že mým parfémem je papír.
Bývalí knihkupci odešli po třiceti letech strávených na tomto místě do důchodu. Knihy v policích byly výsledkem jejich výběru a regály nesly patinu let.
Laskala jsem hřbety knih jako klávesy piana. Četba titulů vytvářela vnitřní hudbu, která se podobala spíš Dvořákově Novosvětské symfonii než nějakému Bachovu preludiu. Opravdová a nespoutaná hra světla a zvuku se všemi nástroji orchestru a barvami z té největší krabice pastelů…
Knihkupectví má bezmála sto padesát metrů čtverečních, ale skládá se z několika zákoutí, která umožňují vytvořit poněkud odlišné světy: koutek pro mládež, pro knihy o umění, eseje…
Velká výloha je obrácená na náměstí a dvě menší do pěkné sousední uličky.
Posadila jsem se na dřevěnou stoličku ke starému stolu, na kterém byla pokladna…
Dlouho jsem tak zůstala a zkoumala ten prostor pohledem. Z polic vycházela jakási síla; pokojná i mocná zároveň. Jako kdyby se za každou knihou skrýval její autor a pozoroval, jak tam ničím nechráněná sedím.
Pocítila jsem závrať nové zodpovědnosti, kterou jsem na sebe vzala, když jsem otočila klíčem v zámku knihkupectví.

Před tímto prvním dnem jsem ještě nebyla rozhodnutá, jaké eventuální úpravy tady podniknu. Váhala jsem mezi dvěma základními řešeními – přijmout předchozí stav a splynout se světem, ve kterém jsem musela všechno teprve odhalit, nebo naopak všechno změnit, abych tu neudržovala stopy po bývalých majitelích a zdání, že se jen vydali na cesty a jednoho dne se vrátí.

Někdo zaťukal na výlohu knihkupectví. Měla jsem sice vyvěšenou cedulku „Zavřeno“, ale za dveřmi stála mladá žena nesoucí podnos s konvicí na čaj a dvěma šálky a srdečně se na mě usmívala, takže jsem jí otevřela…
„Dobrý den! Já jsem Helena. Vítám vás! Mám malý obchod s oblečením v sousední ulici. Jsem tak šťastná, že z knihkupectví nebude pizzerie! Přinesla jsem vám čaj, ale nebudu rušit dlouho.“
„Děkuji, Heleno. Jsem Natálie. Musím říct, že jsem si ještě úplně neuvědomila, co mě potkalo, ale jsem taky šťastná. Opravdu šťastná!“
„Jestli chcete, pomůžu vám tady vymalovat, až se pustíte do práce.“
„To je od vás milé, právě jsem o tom přemýšlela…, kdy začnu!“
A skutečně, to, co bylo jasné Heleně, bylo najednou zcela jasné i mně – knihkupectví musí odpovídat mé podstatě, abych tam mohla přijímat návštěvníky, jako kdyby přicházeli ke mně domů.

Během dvou měsíců, někdy za pomoci Nathana, častěji Heleny anebo Guillauma, který přijel na celý týden, kdy se rozmisťovaly regály, jsem dala knihkupectví novou tvář.
Nešlo mi o to, všechno předělat, aby se knihkupectví podobalo nějakému zaměnitelnému prostoru z IKEA, mdlému a bez kouzla, ale naopak zachovat jeho charakter a doplnit ho ušlechtilými, ale jednoduchými materiály, kde budou i nadále vládnout jedině knihy.
Odstranili jsme staré spáry kamenných zdí, otřeli klenby, zdůraznili jejich pěkná žebra a nanesli bezbarvou zpevňovací hmotu, aby se ze zdí nedrolil prach. Pokud jde o regály, dlouho jsem váhala mezi bukem a masivní světlou borovicí, ale nakonec jsem se rozhodla pro borovici.
Účinek, který jsem zamýšlela, se dokonale vydařil – borovice je skoro bílé dřevo, působí vesele
a knihy, které obklopuje, jsou jím jakoby prozářené.
Chtěla jsem také najít nějaké příjemné, ale dostatečně vydatné osvětlení. Zvolila jsem krásné holé žárovky, velice svérázné, jednoduše pověšené na konci oranžově opletených drátů, které se podobají elektrickým drátům ve starých domech.
Jediné, co jsem tu nechala z původního zařízení, je stolička a starý stůl, na kterém byla pokladna. V tom se projevila má pověrčivá stránka… Měla jsem pocit, že se nemám stoličky zbavovat!
Pokud jde o knihy, rozhodla jsem se vrátit do polic všechny, které zde byly, a postupně nabízet autory a nakladatele, které jsem tu postrádala, ale bez toho, abych rozvrátila základ, jenž se osvědčil.
Nabídka v mých regálech se skutečně od té doby rozvinula a musím konstatovat, že zákazníci chtějí hlavně sledovat záliby knihkupce a objevovat nová literární území. Je nezbytné mít klasiky, knihy oceněné, regionální literaturu, ale to ostatní je na knihkupci, on se musí rozhodovat, dodávat své nabídce osobitost a být také trochu ambiciózní vzhledem ke čtenářům.
Sázka na krásu a inteligenci se vždy vyplácí!

To, co jsem dopředu nevěděla, bylo, že když se stanu majitelkou knihkupectví, budu mít stejně ráda čtenáře jako knihy.
Poté, co jsem díky knihám poznala sama sebe, umožnily mi ještě poznat mnohé muže, ženy i děti, lidi staré, nešťastné, konformisty, lidi veselé, vrahy, učence bez přístřeší, deprimované svůdce, kulhavé, přesto však oslňující básníky, chladné milenky, znehybnělé cestovatele, kajícné gurmány, řeholníky hledající smysl věcí…
Setkávala jsem se s jejich životy tím, že jsem sledovala, co čtou, dokonce jsem je někdy v jejich volbě předešla, když jsem jim nějakou knihu poradila.
Nad tištěnými stránkami se psal jiný příběh; slova jedněch pevně spočívající na slovech těch druhých.
A právě tento příběh jsem se rozhodla vyprávět.

Knihu koupíte na grada.cz

Přečtěte si také:

První kapitola z knihy: Muž, který už nikdy nebude spát vedle mě
Muž, který už nikdy nebude spát vedle mě

První kapitola z knihy Muž, který už nikdy nebude spát vedle mě: „Dívám se na muže spícího vedle mě, který…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce