Ukázka z knihy Dobré vibrace, dobrý život

Předpokladem zákona přitažlivosti je, že to, o čem přemýšlíte, si také přivoláte. Jinými slovy, do života si to, co chceme, můžeme přitáhnout tím, že se k tomu upneme svou myslí. To se vztahuje na věci, které chceme, ale i na ty, které nechceme. Je to jednoduché: Ať se soustředíte na cokoli, vrátí se to k vám. Zákon přitažlivosti tedy zdůrazňuje, jak je důležité myslet na to, co chceme, nikoli se soustředit na věci, kterých se bojíme nebo děsíme. 

Zákon přitažlivosti klade velký důraz na pozitivní myšlení. 

Znělo mi to příliš dobře, než aby to byla pravda. Pustil jsem se do dalšího průzkumu a dočetl se o lidech, kteří prohlašovali, že jim zákon přitažlivosti přinesl úžasné změny. Mohl bych to na svůj život aplikovat i já? 

Přesně jsem věděl, co chci: jet na prázdniny s přáteli. Aby se mi to splnilo, potřeboval jsem zhruba pět set liber. A tak jsem se řídil obecnými pokyny a snažil se být co nejpozitivnější. 

Za několik dní jsem dostal dopis z daňového úřadu, který mi oznamoval, že jsem zřejmě zaplatil příliš vysoké daně. Bylo to snad znamení, že zákon přitažlivosti funguje? Vyplnil jsem formulář a okamžitě ho odeslal zpět. Uplynul týden, a nic se nedělo. Přátelé se chystali zarezervovat pobyt a já měl špatný pocit, že se k nim nebudu moci  přidat. Možnost vrácení daní mi pořád ležela v hlavě. 

Všechny naše e-knihy nyní pořídíte se 30% slevou na Grada.cz

Protože ve mně narůstala frustrace, zavolal jsem na úřad a zeptal se, zda můj dopis dostali. Potvrdili mi, že ano a že mi dají brzy vědět. V té chvíli jsem byl sice nadšený, ale docházel mi čas, protože přátelé se už už chystali vyrazit. 

Uplynul další týden, a já jsem stále nedostal žádnou zprávu. Začal jsem ten nápad vzdávat a řekl jsem přátelům, ať si zájezd zamluví jen pro sebe. Rozhodl jsem se soustředit na něco jiného a zvednout si náladu čtením motivačních materiálů. Díky tomu jsem měl aspoň trochu lepší pocit ze života.

Uplynulo pár dní a přišla obálka z daňového úřadu. Nervózně jsem ji otevřel. Uvnitř byl šek na osm set liber. Byl jsem v šoku, ohromený a neskutečně šťastný. Ihned jsem zamířil do banky, abych si šek nechal proplatit. Většinou trvá až pět dní, než člověk dostane peníze, ale tentokrát se na mém účtu objevily během tří dnů. 

Následující pondělí jsem si s přáteli rezervoval last minute zájezd a o čtyři dny později jsme odletěli. Báječně jsem si to užil. Ale co je důležitější – začal jsem věřit v zákon přitažlivosti. 

Rozhodl jsem se, že ho použiji, abych naprosto změnil svůj život. 

V zákonu přitažlivosti něco chybí

Aby zákon přitažlivosti fungoval, musíte myslet pozitivně. Ovšem být trvale pozitivní je obtížné. Když se v životě něco pokazí nebo nedopadne tak, jak jsme čekali, je těžké zůstat optimisty. 

Většina lidí na mě pohlížela jako na pozitivního člověka. Ale když šlo do tuhého, měl jsem do jejich představy daleko. Vždycky mě přemohl vztek. Někdy ve mně vnější události vyvolaly takovou zlost, že jsem chtěl rozmlátit všechno v dohledu. Výsledkem bylo, že to se mnou šlo z kopce. Neustále jsem kolísal od výšin až po extrémní dno. Byl jsem jako dva různí lidé. Tahle rozporuplnost se odrážela na mém životě. Někdy jsem prožíval skutečně dobré časy, a vzápětí špatné. Během tech špatných pro mě bylo nemožné vidět světlé stránky. Měl jsem sklon vzdávat se a vybíjet si frustraci na svém okolí tak, že jsem rozbíjel nábytek, mluvil s ostatními hrubě a nadával na život.

Během posledního ročníku na univerzitě jsem čelil ohromným překážkám ve skupinovém projektu, který se významnou měrou započítával do výsledné známky. Členové skupiny měli rozdílné názory na to, jak moc každý z nás k výsledku přispívá. Snažil jsem se zachovat optimismus a očekával jsem, že se to nakonec vyřeší. Ale nevyřešilo, bylo to skutečně špatné.

Najednou se zdálo jasné, že zákon přitažlivosti nefunguje vždycky. Moje skupina byla naprosto rozpolcená, neustále jsme se hádali o své role v projektu a o to, kolik úsilí do něj kdo vkládá. A to všechno jen pár měsíců před dokončením studia. Vymklo se nám to z rukou a došlo i na ostré výměny názorů; bohužel neexistoval způsob, jak ten problém vyřešit. Já a můj kamarád Darryl jsme měli pocit, že k nám ostatní nejsou fér, ale nemohli jsme s tím nic dělat. Jen pracovat desetkrát víc s vědomím blížícího se termínu, i když se zdálo, že se nám ho nemůže podařit dodržet. Zvlášť vzhledem k tomu, co dalšího jsme ještě museli dělat. Byli jsme přesvědčení, že při závěrečném hodnocení a při zkouškách selžeme a nebudeme moci odpromovat. Měli jsme pocit, že jsme všechen čas na univerzitě promarnili. 

Šel jsem studovat, protože jsem měl pocit, že musím. Prostě se to od vás čekalo, když jste chtěli dobrou práci a pohodlný život, jaký jsem v dětství nezažil. Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že jsem tam vlastně být nechtěl. Netěšilo mě to. Vždycky jsem věděl, že neskončím v tradičním zaměstnání. Víc než pro kohokoli jiného jsem to dělal pro mámu. Celý život jsem sledoval, jak strádá,
a chtěl jsem jí ukázat, že to nebylo nadarmo. 

Teď, když jsem byl tak blízko cíle, mi to všechno mělo být odejmuto. Dokázal jsem myslet jen na to, že zklamu svoji mámu, i sám sebe, a na všechny ty peníze utracené za titul, kterého nedosáhnu. Všechno to bylo k ničemu. Přemohly mě negativní myšlenky. 

Řekl jsem mámě, že se chystám z univerzity odejít, protože nemám důvod tam zůstávat. Nelíbilo se mi tam a to, čím jsem procházel, nebylo fér. Potřeboval jsem obětního beránka pro svůj vztek, a tak jsem ze všeho vinil ji. Ona se mě snažila laskavě přesvědčit, abych zůstal a snažil se, ale já se s ní ve vzteku hádal ještě víc. 

Měl jsem po krk těch nekonečných problémů a chtěl jsem to všechno nechat za sebou. Neměl jsem důvod žít a můj život neměl smysl. Když jsem byl tehdy na dně, vybavoval jsem si dokonce své nejhorší vzpomínky, což ještě přililo oleje do ohně, a já byl přesvědčený, že můj život nemá cenu. Jaký mělo smysl mít nějaké sny, když je nikdy nedokážu uskutečnit? Přesvědčil jsem sám sebe, že jsem žil ve lži a dětinsky se balamutil, že mohu dokázat velké věci. 

Tehdy mi to připadalo jasné: velké věci nejsou pro mě. A tak jsem začal procházet webové stránky s nabídkami zaměstnání a hlásil se na nejrůznější místa, která se mi zdála celkem zajímavá a dobře placená, i když jsem na ně neměl kvalifikaci. Říkal jsem si, že podaří-li se mi některé z nich získat, nebudu vypadat jako naprostý budižkničemu a budu mít aspoň nějaké peníze, abych rodině pomohl se splátkami, složenkami a náklady. A to včetně výdajů na sestřinu svatbu. V motivačních dopisech jsem vysvětloval, že i když nemám potřebnou kvalifikaci, budu perfektní zaměstnanec. Nikdo mi neodpověděl. 

Ale někde uvnitř jsem věděl, že univerzitu nemůžu vzdát, když už jsem došel tak daleko. Vydal jsem příliš mnoho energie hledáním cesty z tohoto problému, ale teď bylo na čase postavit se čelem k tomu, co bylo třeba udělat, a doufat v co nejlepší výsledek.

Ale nejdřív jsem se měl zúčastnit svatby své nejstarší sestry. To ještě zesílilo tlak, který jsem pociťoval. Znamenalo to totiž, že budu muset vypracovat závěrečnou práci dřív než ostatní a vzít si ve škole volno pouhé dva měsíce před finálním termínem jejího odevzdání. To mě odrazovalo ještě víc. Rodině jsem svéhlavě sdělil, že na tu svatbu nemohu odjet. I když jsem věděl, že budu do smrti litovat, že jsem tak důležitou událost promeškal. Nakonec jsem ale jel, i když nerad. 

A jakmile jsem tam dorazil, stalo se něco neočekávaného. Cítil jsem se klidný a uvolněný. Svatba proběhla v indickém státě Goa a byla krásná. Všichni tam zářili štěstím a láskou k mé setře a jejímu manželovi. Upřímně řečeno, v té chvíli jsem se nesnažil cítit pozitivně. Bylo mi dobře s pocitem prohry a sebelítosti a chtěl jsem, aby mě litovali i ostatní. Ale to nové prostředí u mě vyvolalo vítanou změnu. Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit vděčnosti. 

Sestřinu svatbu si budu pamatovat navždy. Hodně mě naučila o tom, jak funguje vesmír. 

Pozitivní pocit setrval i po návratu domů. Navzdory okolnímu chaosu jsem se cítil dobře a klidně. A obnovená stabilita mě motivovala k dokončení toho, co bylo třeba udělat. 

Napsal jsem si pomyslné vysvědčení, kde byla uvedena celková známka, kterou za závěrečnou práci dostanu. Každý den jsem na to vysvědčení několik minut hleděl a předstíral, že to působivé ocenění je skutečné. Tak docela jsem nevěřil, že jsem ho dosáhl; byla to pouhá touha. Nicméně jsem věřil, že úspěšně dostuduji. 

Rozhodl jsem se, že budu každý den chodit na dlouhé hodiny do knihovny. Pustil jsem se do té ohromné spousty práce, kterou bylo třeba udělat k dokončení skupinového projektu a dalších věcí. Během přestávek jsem věnoval čas hovorům s pozitivními lidmi, díky kterým jsem měl sám ze sebe dobrý pocit. 

Jedním z nich byla žena, která se nakonec stala mou životní láskou. 

Když nadešlo zkouškové období a přišel čas závěrečnou práci odevzdat a obhájit, byl jsem si jistý, že jsem pro to udělal dost. Jak se ukázalo, nedostal jsem sice takové známky, jaké jsem si do vysněného vysvědčení napsal, ale v pohodě jsem prošel. A jednu z nejobtížnějších zkoušek v kurzu jsem měl za jedna, což pro mě bylo překvapení. 

Používání zákona přitažlivosti mi přineslo další podobné úspěchy. Ale celkově byly výsledky ve stylu „všechno, nebo nic“. Věděl jsem, že mi něco uniká. Když jsem zjistil, co to je, začal jsem mít konzistentnější výsledky. Dařilo se mi to testovat i na ostatních, abych zjistil, zda z mého objevu mohou těžit i oni – a fungovalo to. Spousta z nich dokázala věci, které se dřív zdály nemožné. 

Ne všechno, co jsem chtěl, se mi splnilo. To bylo většinou štěstí v neštěstí. Častokrát jsem byl přesvědčený, že něco chci, nebo potřebuji, ale chtěl jsem to ze špatných důvodů. Po letech mi to bylo jasné a oddechl jsem si, že to, o čem jsem si byl tak jistý, že je mi souzeno, jsem nedostal. Často se mi nedostalo toho, co jsem chtěl, jen abych později zjistil, že mi bylo dopřáno mnohem víc.

Koupit knihu na Grada.cz

Za obrazový doprovod děkujeme serveru Pixabay.