Logo

Život mezi řádky

9788076250529

Ukázka z knihy EQ Emoční inteligence v každodenním životě

27.3.2020

Zamysleme se spolu nad posledními okamžiky života Garyho a Mary Jane Chaunceyových. Tito manželé byli naprosto oddáni své jedenáctileté dceři Andrei, jež byla po mozkové obrně upoutána na invalidní vozík. Rodina Chaunceyových byla mezi cestujícími ve vlaku, který vykolejil a spadl do řeky poté, co nákladní pramice narazila do železničního mostu a oslabila jeho klenbu natolik, že se pod tíhou vlaku zřítil. Po nehodě manželé mysleli nejprve na svoji dceru. Když se začala do potápějícího se vlaku valit voda, s vypětím všech sil se jim podařilo Andreu vystrčit oknem, 
a tak ji zachránit. Poté se vagon potopil a oba rodiče zahynuli.

Příběh Andrei a jejích rodičů, jejichž posledním činem bylo zajistit pře­žití svému dítěti, v sobě skrývá téměř mytickou odvahu. Takovéto oběti ro­dičů pro svoje potomstvo se v historii a prehistorii lidstva nesčetněkrát opa­kovaly; docházelo k nim během celé evoluce našeho druhu. Z hlediska evolučních biologů slouží takovéto sebeobětování rodičů „reprodukčnímu úspěchu“ při předávání genů jedince budoucím generacím. Avšak z hledis­ka rodičů, kteří v kritickém okamžiku učiní zoufalé rozhodnutí, nejde 
o nic jiného než o lásku.

Všechny naše e-knihy nyní pořídíte se 30% slevou na Grada.cz

Tento příběh neobyčejného rodičovského hrdinství nám odhaluje smysl a sílu emocí, odhaluje smysl altruistické lásky (a všech dalších emocí, které pociťujeme) 
v lidském životě.3 Ukazuje nám, že naše nejhlubší city, naše vášně a touhy jsou nepostradatelnými průvodci našich životů, bez nichž bychom byli ztraceni, a že člověk za své přežití v evoluci vděčí mimo jiné jejich silnému vlivu na lidské rozhodování. Jde skutečně o neobyčejně sil­ný vliv: Jedině veliká láska – naléhavá potřeba zachránit zbožňované dítě – může vést rodiče k potlačení touhy bojovat za vlastní přežití. Z hlediska intelektu bylo jejich sebeobětování nerozumné, ovšem pro jejich srdce to bylo jediné rozhodnutí, jaké mohli učinit.

Podle sociobiologů upřednostňujeme při rozhodování v kritických oka­mžicích svého života city před rozumem. Vědci se pokoušejí přijít na to, proč evoluce přidělila tak významnou úlohu v lidské psychice právě emo­cím. Domnívají se, že naše emoce nám pomáhají zvládat situace, jež jsou pro nás příliš důležité na to, aby bylo jejich řešení ponecháno pouze na inte­lektu: nebezpečí, bolestnou ztrátu, vytrvalé směřování k cíli navzdory obtí­žím, vytváření partnerského vztahu, budování rodiny. Každá emoce se pro­jevuje pohnutkou k určitému jednání, každá zaměřuje naši pozornost smě­rem, který se v minulosti při zvládání problémů provázejících lidskou exis­tenci osvědčil.4 S neustálým opakováním těchto situací v průběhu evoluce rostl i význam naší citové výbavy pro přežití a došlo k jejímu genetickému zakódování do našeho nervového systému v podobě vrozených, automatic­kých sklonů lidské povahy.

Pohled na lidskou podstatu, který přehlíží citovou stránku, je smutně krátkozraký. Sám název Homo sapiens, člověk rozumný, je ve světle nové­ho významu a místa citů v našich životech zavádějící. Všichni z vlastní zkušenosti víme, že když dojde ke skutečnému rozhodování a jednání, city mají úplně stejnou váhu jako myšlenky – 
a často i větší. Ve zdůrazňo­vání hodnoty čistého rozumu (který je měřitelný pomocí IQ) v lidském ži­votě jsme zašli až příliš daleko. Ať už k užitku nebo ke škodě věci – všichni víme, že když převládnou emoce, inteligence toho mnoho nezmůže.

Kdyžž city převᾞí nad rozumem

Byla to tragédie omylů. Čtrnáctiletá Matilda Crabtreeová chtěla svého otce jen tak z legrace vylekat. Když se její rodiče vrátili v jednu hodinu v noci z návštěvy, Matilda vyskočila ze skříně a vykřikla: „Baf!“

Avšak Bobby Crabtree a jeho žena měli za to, že Matilda tu noc spí u přátel. Když pan Crabtree vešel do domu a uslyšel podezřelý šramot, vzal si svůj revolver a vydal se do Matildiny ložnice zjistit příčinu hluku. V okamžiku, kdy jeho dcera neočekávaně vyskočila ze skříně, ji otec v úleku střelil do krku. Matilda Crabtreeová o dvanáct hodin později ze­mřela.

Jedním z emočních odkazů evoluce je strach, jenž nás vede k ochraně naší rodiny před nebezpečím. Tento pocit také vedl Bobbyho Crabtreea, aby si vzal revolver, prohledal dům, a pokusil se tak najít vetřelce, o kterém se domníval, že se někde skrývá. Strach přiměl Crabtreea vystřelit ještě dřív, než mohl plně rozeznat, na co to vlastně střílí; dokonce i dřív, než poznal hlas svojí dcery. Automatické reakce tohoto druhu se podle názoru evolučních biologů vtiskly do našeho nervového systému díky dlouhému období lidské prehistorie, kdy pohotové jednání často znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí. Takové reakce se podílely též na úspěšném splnění hlavního cíle evoluce: zplodit potomstvo, jež by bylo nositelem těchto ge­netických predispozic – z tohoto pohledu je tragédie rodiny Crabtreeových smutnou ironií.

Naše emoce nám sice byly moudrými rádci v průběhu tisíců let evoluce; ale nová realita, kterou nám přináší moderní civilizace, vyvstala takovou rychlostí, že pomalý pochod evoluce s ní nedokázal udržet krok. První zá­koníky a etická ustanovení – Chamurappiho zákoník, deset hebrejských přikázání či výnosy císaře Ašóky – můžeme chápat také jako pokusy ujař­mit a podrobit citový život lidí. Jak to vyjádřil už Freud ve svém díle Ne­spokojenost v kultuře – i primitivní společnosti byly zákonem nuceny dodr­žovat takováto omezení, jejichž účelem bylo zvládnout záplavu emocí a udržet určitý pořádek.

Vášně nad rozumem však navzdory společenským omezením znovu a znovu vítězí. Tento vrozený sklon lidské povahy vyplývá ze základního uspořádání duševního života. Pokud jde o strukturu základních emočních nervových okruhů a spojení, rodíme se s tím, co se nejlépe osvědčilo v po­sledních padesáti tisících lidských generací, nikoli 
v posledních pěti stech a už vůbec ne v posledních pěti. Pomalé, uvážlivé působení evoluce, jež formovalo naše emoce, vytvářelo svoje dílo v průběhu milionů let. Posledních deset tisíc let, navzdory tomu, že se tato doba stala svědkem rychlého vzestupu lidské civilizace a populační exploze z pěti milionů na pět miliard – zanechalo na našich vrozených vlohách pro citový život jen velmi malý otisk.

Náš přístup ke každému osobnímu setkání a naše reakce na ně jsou urče­ny nejenom naším racionálním úsudkem či naší osobní zkušeností, ale také vzdálenou minulostí našich předků. To nás obdařuje někdy až tragickými instinkty, jak jsme mohli vidět na událostech v domě Crabtreeových. Zkrát­ka příliš často se snažíme řešit dilemata postmoderní společnosti emočním repertoárem ušitým na míru pro krizové situace 
v pleistocénu.

Pohnutky k jednání

Jednoho dne počátkem jara jsem projížděl autem po dálnici horským prů-
smykem v Coloradu, když náhle auto několik metrů přede mnou zahalil sněhový 
poryv. Přestože jsem upřeně zíral na cestu před sebou, nedokázal jsem rozeznat nic než tančící sněhové vločky, jež mě obklopily svojí oslepující bělostí. Sešlápl jsem brzdu a cítil jsem, jak se mi po těle rozlévá úzkost. Slyšel jsem zrychlené bušení vlastního srdce.

Úzkost přerostla v strach: zabrzdil jsem na kraji silnice a raději počkal, až sněhová vichřice přejde. O půl hodiny později přestalo sněžit, opět bylo vidět a já jsem mohl pokračovat v cestě – ale jenom proto, abych se zastavil o několik stovek metrů dál, kde záchranná služba pomáhala řidiči auta, kte­ré vrazilo do pomalejšího vozidla jedoucího před ním. Nehoda zablokova­la dálnici. Kdybych byl pokračoval v jízdě, pravděpodobně bych do nich narazil.

Strach, který mne tehdy přepadl, mi možná zachránil život. Jako králík nehybně ztuhlý hrůzou z blízkosti lišky – nebo jako pravěký savec skrýva­jící se před nebezpečným dinosaurem – jsem i já byl přemožen vnitřním pocitem, který mi přikazoval zastavit, zbystřit pozornost a sledovat blížící se nebezpečí.

Všechny emoce jsou ve své podstatě popudy k jednání; okamžité pokyny pro zvládání životních situací, které nám vštípila evoluce. Sám kořen slova emoce pochází 
z latinského slovesa motere, jež znamená pohybovat se, s předponou e–, jež označuje pohyb směrem ven, pryč. I z významu slova je tedy patrné, že tendence jednat je obsažena v každé emoci. Že emoce vedou k či­nům, vidíme nejjasněji při pozorování zvířat nebo dětí. Onu ohromnou ano­málii ve světě živočichů – totiž že emoce, prvotní popud k činu, ztrácejí vztah k viditelné reakci – nacházíme jenom mezi „civilizovanými“ dospělými.

Každý cit má v našem emočním repertoáru nenahraditelnou úlohu. To je ostatně patrné i z jejich biologických projevů (podrobnější popis „základ­ních“ emocí viz dodatek A). Díky nejmodernějším metodám zobrazování funkcí mozku a těla nacházejí vědci stále nové detaily způsobů, jakými každá z emocí připravuje tělo na odlišný typ reakce:

  • Hněv zvyšuje krevní průtok v rukou, což usnadňuje uchopení zbraně nebo sražení nepřítele; zrychluje také srdeční frekvenci a spouští náhlé vy­plavení hormonů typu adrenalinu do krevního oběhu. Uvolňuje tak dostatek energie na rychlou, fyzicky náročnou reakci.
  • Strach vyvolává nahromadění krve v kosterním svalstvu, například v dolních končetinách, což usnadňuje útěk; obličej zbledne, neboť krev je odváděna jinam (což je mimo jiné i příčinou pocitu, že člověku „stydne krev“). Současně tělo na okamžik ztuhne; možná nám tak poskytuje čas posoudit, zdali by nebylo přece jen lepší se skrýt. Nervové okruhy v moz­kových emočních centrech spustí vyplavování celé řady hormonů, jež v těle navodí celkové napětí a ostražitost, a připraví je tak na blížící se reakci. Pozornost se automaticky zaměří na okamžitě hrozící nebezpečí, a umožní nám tak lépe posoudit, jakým způsobem situaci řešit.
  • Mezi hlavní tělesné změny při pocitu štěstí patří zvýšená aktivita v tom mozkovém centru, které inhibuje negativní emoce a stimuluje uvol­ňování většího množství energie. Současně také dochází k útlumu center, ve kterých se tvoří ustarané myšlenky. Nenastává však žádná zvláštní změ­na fyziologických procesů: snad jen kromě určitého zklidnění, jež umožňu­je tělu rychleji se ze vzrušení vyvolaného silnými emocemi vzpamatovat. Toto citové rozpoložení navozuje v těle celkovou relaxaci, vzbuzuje 
v nás nadšení pro jakýkoli úkol a připravuje nás na usilování o celou řadu růz­ných cílů 
a předsevzetí.
  • Láska, něžné city a sexuální uspokojení způsobují podráždění parasympatiku – nervového systému, jenž je fyziologickým protipólem sympatiku, který se aktivuje stresem, strachem a zlobou. Působení parasympatiku, také označované jako „relaxační reakce“, zahrnuje celou řadu fyziolo­gických změn po celém těle, které společně navozují psychický stav klidu a uspokojení a podporují spolupráci.
  • Pozdvižení obočí při překvapení nám umožňuje poněkud rozšířit svoje zorné pole, a zvýšit tak množství světla dopadajícího na sítnici. Pak jsme lépe informováni o nečekané události a snadněji si uvědomujeme, co se vlastně děje; to nám umožňuje nalézt nejlepší řešení vzniklé situace.
  • Projevy odporu či zhnusení jsou stejné na celém světě a mají stejný obsah: Něco je ve svém zápachu či chuti (nebo aspoň metaforicky) odporné a urážející. Výraz zhnusení ve tváři – pokrčení nosu a ohrnutí horního rtu – je, jak zaznamenal Darwin, výsledkem prapůvodního pokusu uzavřít nosní dírky před škodlivým pachem nebo vyplivnout jedovatou potravu.
  • Hlavní funkcí smutku je pomoci člověku psychicky se vyrovnat s významnou ztrátou, jakou může být například smrt blízkého člověka nebo závažné zklamání. Smutek vyvolává pokles energie a nadšení pro nejrůznější činnosti, zejména pro potěšení 
a zábavu. S postupným prohlubováním pře­chází do deprese a zpomaluje tělesný metabolismus. Toto introspektivní od­vrácení se od vnějšího světa nám dává příležitost truchlit nad ztrátou nebo nad nesplněnou nadějí, pochopit dopad takové události na vlastní život a s postupným přibýváním energie začít přemýšlet o tom, jak znovu začít. Smyslem této dočasné ztráty energie bylo možná udržovat smutné – a zrani­telné – prehistorické lidi v blízkosti domova, kde byli ve větším bezpečí.

Tyto vrozené sklony k jednání se dále formují našimi životními zkuše­nostmi a kulturou. Například ztráta milovaného člověka vždy vyvolává smutek a truchlení. Avšak do jaké míry ukazujeme svůj zármutek navenek – jak projevujeme svoje emoce, nebo jak je naopak skrýváme až do chvíle naprostého soukromí –, to je do velké míry určeno kulturními vlivy; stejně jako to, kteří lidé v našich životech patří mezi „milované“, jejichž ztrátu oplakáváme.

V dlouhém období evoluce, během něhož se tyto citové reakce vytvářely, byly podmínky téměř nepochybně drsnější, než jaké zakusili lidé jako druh od počátku historicky zaznamenaných dějin. Byly to doby, kdy se jen pár novorozenců dožilo dětství 
a jenom menšina dospělých třiceti let; kdy šelmy mohly zaútočit v kterémkoli okamžiku; kdy rozmary počasí, sucho nebo povodně, znamenaly smrt vyhladověním. Avšak s příchodem země­dělství a lidské společnosti, byť té nejprimitivnější, začala naděje člověka na přežití výrazně stoupat. V posledních deseti tisíci letech, kdy se tento po­krok rozšířil prakticky po celém světě, se nelítostný tlak přírody, který dří­ve udržoval lidskou populaci v šachu, neustále snižoval.

Ale právě kvůli tomuto tlaku přírody byla pohotovost našich citových reakcí tak důležitá pro přežití. S jeho výrazným oslabením zmizel i pozi­tivní význam velké části našeho emočního repertoáru. V dávné minulosti mohl hněv při reakci na sebemenší podněty zabezpečovat ostražitost ne­zbytnou pro přežití; avšak skutečnost, že automatické zbraně jsou dnes běž­ně dostupné i třináctiletým nevyzrálým dětem, činí z této emoce smrtelné nebezpečí.

Koupit knihu na Grada.cz

Přečtěte si také:

Ukázka z knihy Poslední na seznamu
Poslední na seznamu

Ponořte se do napínavé ukázky z mezinárodního bestselleru oceněného Crimetime Awards za nejlepší debut roku 2020.

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Sicilští lvi: Sága rodu Floriů
Sicilští lvi: Sága rodu Floriů

Přečtěte si ukázku z velkolepého pravdivého příběhu o cestě k bohatství a moci jedné z nejbohatších italských rodin.

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce