Logo

Život mezi řádky

Ukázka z knihy Milenci svobody: Beauvoirová a Sartre

7.5.2020

Přijat! Sartre našel své jméno na seznamu šťastných vyvolených, kteří v roce 1924 nastoupí do prvního ročníku École Normale Supérieure. Právě oslavil devatenácté narozeniny. Šťastlivců nebylo moc: dvacet devět studentů na humanitní vědy, dvacet tři na přírodní. Dohromady dvaapadesát z celé Francie. Mladík s úlevou kráčel po rue d‘Ulm směrem k Panthéonu. Konečně se zbaví otčímovy autority. Během studia bude mít sice jen skromné prostředky, ale na to, aby si užil tak dlouho očekávanou nezávislost, to bude stačit.

Na prestižní školu se Sartre nedostal sám. Jeho velcí přátelé Paul Nizan a André Herbaud slavili stejný úspěch. Mohli by dát zase dohromady skupinku z přípravných ročníků na Lyceu Ludvíka Velikého. Sartre došel až k rue Soufflot, cestou si pokuřoval. Sen jeho dědečka, který zemřel příliš brzy, se stal skutečností.

První část mise byla splněna: začne tedy jako učitel. K tomu, aby se stal spisovatelem, bude třeba vytrvat. Zbývalo mu jen připravit se na souhrnnou agregační zkoušku z filozofie a dál se tvrdošíjně věnovat psaní.

Sartre nevěnoval ani kapku pozornosti studentům přírodních věd ve svém ročníku. Co by také mohl říkat těm úžasným lidem zářícím v oborech, které v něm vyvolávaly silnou alergickou reakci? Nezapomněl na úmorný tón Josepha Mancyho, když mu vštěpoval aritmetické poučky, kterým absolutně nerozuměl. Při svých procházkách se vyhýbal rue de la Montagne Sainte-Geneviève z druhé strany Panthéonu, kde sídlila École Polytechnique. Z pouhého názvu té školy mu naskakovala husí kůže, protože právě tam ten příšerný člověk studoval. Sartre nicméně věděl, že obě vysoké školy jsou úzce propojené. Studenti se často připravovali na zkoušky v École Normale Supérieure i École Polytechnique ve stejnou dobu. Už od dob francouzské revoluce vyučovali na obou školách stejní profesoři. Hodně se také mluvilo o slavném podzemí onoho návrší v Latinské čtvrti: na Lyceu Ludvíka Velikého si každý nesčetněkrát vyslechl vyprávění o tom, jak se studenti École Normale Supérieure vypravili z rue d’Ulm přes sklepy a dál katakombami dát za vyučenou studentům Polytechniky. Hra spočívala v úspěšném odhadu, kdo a kdy přepadne toho druhého.

Proč vlastně École Normale Supérieure vznikla? V roce 1794 vyvstala potřeba „obnovit intelektuální základnu národa“ v duchu ideálů mladé republiky a tradice encyklopedistů. K dokonalé realizaci tuto myšlenku dovedl Napoleon, který ze školy učinil výstavní síň císařství, kde měli, jak si vysnil během tažení do Egypta, vedle sebe působit vědci a literáti. Bylo to plodné spojení. Pokud se nám bez potíží vybaví spisovatelé, kteří tuto prestižní školu absolvovali, neměli bychom zapomínat ani na vědce. Vedle Sartra, Nizana a Arona nastoupil toho roku do školy i budoucí nositel Nobelovy ceny za fyziku Louis Néel a matematik Jean Dieudonné, který s Henrim Cartanem spoluzakládal skupinu Bourbaki, jež následně proslavila francouzskou matematickou školu.

I po chlapeckém lyceu pokračovala Sartrova studia v ryze mužském světě. V roce 1924 mohly nejúspěšnější studentky absolvovat přijímací zkoušky a nastoupit na dívčí École Normale Supérieure v Sèvres. Byly tak izolované v zeleni na předměstí a nemohly si užívat atmosféry Latinské čtvrti, která nabízela nejrůznější setkání a debaty s intelektuály. Tyto dívky pocházející vesměs z maloburžoazního prostředí musely často bojovat proti předsudkům, aby vůbec mohly na takto pokročilé úrovni studovat. Jakmile byly přijaty na školu, přestaly být považovány za „provdatelné“ a odsoudily se tím k osamělému životu s posměšnou nálepkou „modré punčochy“. Je tomu tedy opravdu tak, jak trefně říká Madame de Staël: pro ženu „je sláva jen smutek se zábleskem štěstí“.

***

Sartre si nové zasvěcování užíval. Právě učinil první významný krok na cestě ke svobodě. „École Normale… to byl od prvního dne počátek nezávislosti. Mnozí mohou říct, jak to říkám i já, že to byly čtyři roky štěstí.“

S Nizanem bydleli spolu na pokoji. Kroužek se dal zase dohromady. Teď už šlo jen o to, věnovat se oblíbeným předmětům. Nadchla ho filozofie. Přidal se k bývalým Alainovým studentům a pustil se do Descartese a Spinozy. Ze všech spisovatelů ho nejvíc zajímal Stendhal.

Po celou dobu studií chodíval každou neděli na oběd k matce a otčímovi. Starý matematik se s mladým filozofem přel, dokonce ho nařkl z oddanosti komunistické straně. Ve skutečnosti se mladík, na rozdíl od svého přítele Raymonda Arona, o politiku vůbec nezajímal.

***

Simone, s maturitním vysvědčením v kapse, cítila úlevu, že už má lyceum za sebou. Od nynějška bude už opravdovou studentkou. Je to záruka nezávislosti. Nedalo se nicméně uvažovat o přípravě k přijímací zkoušce na dívčí École Normale v Sèvres. Její vzdělávání bylo ještě pod přísným dohledem. Rozhodla se pro přípravu k licenciátu z filozofie na škole Sainte-Croix-de-Neuilly a v Katolickém institutu. A právě v tomto hrozivě konvenčním prostředí vyslechne slova, která předurčí její životní směřování. Profesor Garric, přesvědčený katolík, věří ve svět, v němž vládne lidská solidarita:

„Na zemi existovalo jen jedno veliké společenství, jehož členové si byli bratry. Popřít všechna omezení a vše, co rozděluje, vymanit se ze své třídy, ze sebe: ta slova mě přímo elektrizovala.“

Zkoušky zvládla bez potíží, na Saint-Marie-de-Neuilly se připravovala na agregaci, zkoušku nutnou pro získání učitelského oprávnění, celé dny proseděla zavřená v knihovně. Matka jí dávala velmi malé kapesné a Simone nezbývalo na jídlo. Když se chtěla najíst, musela se vrátit na oběd domů nebo se spokojit s namazaným chlebem. A tak všechna ta léta, kdy bylo nejvíc zapotřebí nabrat síly, prožila hladová.

Nejvíc ji to táhlo do Národní knihovny. Kolem inteligentního a přitažlivého mladíka Reného Maheua se vytvořila zajímavá skupinka. O té bandě úžasných a zábavných studentů z École Normale Supérieure jí řekl jako první právě on. Simone šla s Reném do rue d’Ulm. Brzy se se všemi literáty z ročníku 1924 seznámila. Se všemi, až na pár výjimek:

„Neproniknutelným pro mě zůstával klan tvořený Sartrem, Nizanem a Herbaudem… Měli špatnou pověst… Sartre nebyl rebel, ale říkalo se, že je z těch tří nejhorší, a dokonce že pije.“

***

Návštěvy sličné štíhlé hnědovlásky s modrýma očima a jemnými rysy ovšem Sartrovu pozornému oku neunikly. Té studentky, opravdu krásné v prostých šatech, která venku na lavičce zaníceně rozmlouvala s Maheuem, si všiml hned. Jistě museli slyšet, jak se řítí po schodech, když vyšel ze svého pokoje, a pak kolem nich prošel. Sledovali ho, ale netroufli si ho zastavit. Simone dobře věděla, o koho jde. On s nimi neztratil jediné slovo, nevěnoval jim jediný pohled, slečnu Beauvoirovou minul svižným krokem a pokračoval v chůzi. Ve skrytu duše už byl ale pevně rozhodnutý, že se s ní setká.

Když Simone řekla Renému, že nakonec kývla na schůzku se Sartrem, nechal volný průtok žárlivosti. Sartra jí představí jedině on sám. V žádném případě za ním nepůjde bez něho. Neochotně se vrtochu svého přítele podřídila. Na odvolání schůzky však bylo příliš pozdě.

Bude na ni marně čekat? Do cukrárny na rue Médicis jen chabě pronikalo světlo. Vzduchem se nesla vůně mleté kávy. Pomalu upíjel tmavou břečku, kterou mu přinesl rozmrzelý číšník. Nervózně míchal obsah šálku. Slečna Beauvoirová se opozdila. Nechá na sebe čekat dlouho? Do místnosti vstoupila dívka. Štíhlá blondýnka působící elegantně v jednoduchých bavlněných šatech, které prozrazovaly útlý pas, něžnou hruď, dokonalou postavu. Nebyla to ale ta, na kterou čekal. Zklamaně se pohroužil zpátky do svých myšlenek. Nestačil ani dopít kávu. U jeho stolu se objevila ta světlovlasá dívka a upřeně na něho koukala. Byl naštvaný a otrávený, chtělo se mu tu dotěru poslat pryč a říct jí, ať si jde po svých. Mladý pán neměl náladu na nějaké seznamování. Zajímala ho jen jedna jediná, a ta tu nebyla.

„Jsem Simonina sestra.“

Co to má znamenat? Byl zmatený a rozzlobený, ale měl alespoň tolik slušnosti, že jí nabídl místo u stolu. Hélène byla v zapeklité situaci. Ten mladík, pověstný svou zábavností, působil teď zlověstně. Vzchopila se. Pečlivě začala odříkávat připravenou lež:

„Simone se omlouvá. Kvůli rodinné záležitosti musela na poslední chvíli odjet na venkov a už vám to nestačila dát vědět.“

Bedlivě ji zpoza svých brýlí pozoroval. Byla stejně hezká jako její starší sestra. Cítil se rozmrzele. Takový pech, muset strávit celé odpoledne s holčinou, se kterou si nebude mít co říct. Proč Simone nepřišla? Byl pro ni příliš ošklivý? Donesly se jí o něm nějaké řeči, kvůli kterým by před ním měla utíkat? Mlčky vzal Hélène do kina. Než se s ní rozloučil, prohodili spolu sotva pár slov.

Čas se krátil. Za tři týdny ho čekala agregace. Ne-úspěch u zkoušky v předešlém roce ho ještě nepřestal trápit. Taková ostuda před celou rodinou! A jak pohrdavě na něj shlížel otčím. Takovou potupu si už nemůže dovolit. Zvlášť když bude stejnou zkoušku skládat i ta krásná modrooká hnědovláska. Maheu i Nizan před ním pěli ódy na její inteligenci. Pro Simone to bude v jejích dvaadvaceti letech první pokus. Je opravdu mladá na to, aby takovou zkoušku zvládla! To jemu už bude dvacet pět. Slečnu Beauvoirovou by nechtěl zklamat. Simone na nevydařenou schůzku už nemyslela, vytrvale studovala zavřená v knihovně:

„Jaký se ti zdál?“ zeptala se Simone sestry.

„Nijak zábavný,“ odpověděla Hélène s pochybovačným úšklebkem.

Pro Hélène bylo nejtěžší podle kusých údajů, které obdržela, Sartra poznat:

„Ošklivý muž v brýlích, bylo jí řečeno. Když vešla do místnosti, seděli tam, každý u jiného stolu, dva oškliví muži. Musela je oslovit jednoho po druhém.“

***

Před nástěnkou vykřikl Sartre radostí a zadostiučiněním: postoupil k ústní části zkoušky z filozofie. Jeden z námětů disertační práce byl „Svoboda a nahodilost“. Jak by ho takové téma mohlo zaskočit?

„Odteď se vás ujímám já!“

Sartre právě oznámil Simone, že také postoupila. Nabídl jí, že by se na ústní zkoušku mohli připravovat společně. S Nizanem už pracovali ve dvojici. Nechtěla by se přidat a probírat s nimi Leibnitze?

Simone, neustále doprovázená Maheuem, jehož žárlivost nikterak nepolevovala, vstoupila do studentského pokoje celá rozechvělá: vyhlášený výtržník, sukničkář a pijan ji děsil a přitahoval zároveň. Jeho odpovědi byly břitké, jeho inteligence ohromující. Troufne si s ním polemizovat? To se může ukázat právě teď, anebo nikdy. Bude do skupiny přijata?

Bez váhání se pustila do diskuse o Leibnitzovi.

Po pravdě řečeno, Sartre v tu chvíli nemyslel zdaleka tak na Leibnitze jako na pomněnkové oči a jemná ústa okouzlující Simone, která byla najednou tak blízko. Její krásou byl unesen do té míry, že mu činilo potíž soustředit se na opakování látky. Těšil se, že zazáří, chtěl ji oslnit svými postřehy a humorem. Simone odhodlaně hájila své filozofické názory. Její hlas a zvláštní přednes, poněkud strohý, kvapný a občas zadýchaný, ho jitřil ještě víc. Podařilo se mu i přes to zachovat klid, záhy ale věděl, že ji bude chtít vidět znova a už ji nikdy neopustit.

Toho dne se ze Simone stal Castor čili Bobr. I když Sartre tu přezdívku sám nevymyslel, bude ji používat až do své smrti… Simone de Beauvoir za přízvisko od přítele Herbauda vděčí podobnosti svého příjmení se slovem „beaver“, označujícím bobra v angličtině, a také neobyčejné schopnosti týmové práce.

***

V den ústní zkoušky byl Sartre před examinátory obezřetný. Předvedl, jak dobře vládne jazykem a zvládá filozofické úvahy, aniž by ho to nutilo být originální za každou cenu. Podle výsledků byla ta vynikající téměř dvaadvacetiletá studentka, tak krásná a sympatická, těsně za ním na druhém místě. Hned při prvním pokusu dokázala Simone svým výkonem oslnit porotu a stát se nejmladší studentkou ve Francii, která složila agregační zkoušku z filozofie. Stačilo málo a Sartra by o první místo připravila.

„I když Sartre prokázal zjevné kvality, potvrdil svou inteligenci a znalosti, ovšem někdy jen přibližné, všichni se shodli na tom, že tím pravým filozofem byla ona.“

Zkoušejícím ale jedna zásadní informace chyběla. V době mezi písemnou a ústní částí zkoušky se život těm dvěma proměnil. Potkaly se dvě duše. A protnuly se.

Blížily se prázdniny a Sartre si začal lámat hlavu. Brzy půjde na vojnu. S dívkou, se kterou právě strávil úžasné chvíle svého studentského života, se jeho předchozí známosti nemohly v ničem rovnat. S ní si mohl hodiny a hodiny povídat o filozofii a literatuře, svěřit se jí se svými představami o budoucí slávě. Stejně jako on snila, že světu přispěje svým literárním dílem. Bude jeho sestrou, přítelkyní, důvěrnicí, pozemským alter egem?

„Kam odjíždíte na prázdniny?“

„K prarodičům do Limousinu.“

Na chvíli se odmlčel.

„Mohl bych vám psát?“

Seděli spolu v baru Jockey, omámení cigaretovým kouřem a jazzovou hudbou. Simone odložila skleničku. Znali se teprve krátce. Všechno šlo tak rychle. Už ale měly hlavy plné společných plánů. Léto bez něj bude nekonečné! Krátce a poněkud rozpačitě odpověděla „ano“ a rychle odešla, ani se neohlédla.

Paříž se Sartrovi brzy zdála opuštěná, nasedl tedy do vlaku a odjel do Limousinu. Tam si v jedné vesnici pronajal pokoj v hotelu s příznačným názvem Saint-Germain-les-Belles-Filles, Krasavice. A tak Simone jednoho rána spatřila muže, kterého milovala, jak v duchu nejčistší romantické tradice skryt za zdí čeká, až se ozvou její kroky. Co by řekli rodiče, kdyby zjistili, že je tady? Musel být opravdu zamilovaný, když každý den běhal krajem čtyři kilometry, jen aby se s ní viděl. Byl přehlcený vším tím chlorofylem kolem. Nesnášel zeleň, louky, pole. Časně vstával a spěchal za dívkou, která ho čekala na kraji louky ukrytá pod stromy s náručí plnou jídla. Tajně ho totiž za pomoci sestry a sestřenice zásobovala. Všechny tři se předháněly v kuráži, aby ho mohly nakrmit obloženými krajíci chleba s tvarohovým sýrem. Simone v té nespoutané zeleni působila jako lesní víla. Jemná vůně levandule a vypraného prádla dodávala jejich tajným schůzkám nádech čistoty a nevinnosti.

Simone si vždycky naplno užívala kouzlo prázdnin v rodinném venkovském domě. Ale toho roku jí zemřel dědeček a do života jí vstoupil muž. Dům už nikdy nebude jako dříve. Sama prodělala velkou změnu.

Stalo se, co se muselo stát: Georges de Beauvoir milence načapal.

Velice rychle zvýšil hlas:

„Stačilo, pane, jen kompromitujete mou dceru. Zakazuji vám v těchto nežádoucích setkáních pokračovat. Celá rodina je pohoršena. Vraťte se do Paříže a nechte mou dceru na pokoji.“

Simonin otec to nemohl pochopit. Dcera mu utíkala kvůli tomuhle mladíkovi v brýlích, na němž ho nejvíc ze všeho upoutala jeho ošklivost. Na Sartra už ale žádné nesmlouvavé rodičovské příkazy neplatily. Jen změnil místo a zvýšil opatrnost, aby mohl dál pod stromy rozprávět s dívkou, která se stala jeho druhým já. Jejich životy, které se do té doby ubíraly jako rovnoběžky, se konečně spojily.

Koupit knihu na Grada.cz

Za obrazový doprovod děkujeme Wikimedia Commons.

Přečtěte si také:

První kapitola z knihy Ať zemře
Ať zemře

Být ta druhá může být vražedné. Přečtěte si první kapitolu z očekávaného thrilleru Ať zemře od bestselletové autorky Sarah Pinborough.

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Cesta k vnitřní síle
Cesta k vnitřní síle

Toužíte po lásce? Chtěli byste víc peněz? Pevnější zdraví? Lepší práci? Výborně! To všechno můžete mít. Cokoli si usmyslíte, můžete…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Tajemství energie
Tajemství energie

Tajemství celkové pohody spočívá ve zvládnutí životní energie. Alla Svirinskaja odhaluje zapomenutou moudrost léčitelských postupů…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce