Logo

Život mezi řádky

Ukázka z knihy Mystický léčitel

26.3.2020

Všechno to začalo, když mi byly čtyři roky.

Jednoho nedělního rána se probudím a zaslechnu hlas staršího muže.

Zní mi přímo u pravého ucha. Je velmi zřetelný.

Říká: „Jsem Duch Nejvyššího. Nade mnou je už jenom Bůh.“

Jsem zmatený a vyděšený. Je v pokoji ještě někdo? Otevřu oči a rozhlédnu se kolem, ale nikoho nevidím. Možná někdo mluví venku nebo někde hraje rádio, pomyslím si.

Vstanu a jdu k oknu. Nikdo tam není – je velmi časné ráno. Nemám tušení, co se děje, a nejsem si ani trochu jistý, že to vůbec chci vědět.

Běžím dolů za rodiči, do bezpečí. O tom hlasu se nezmíním. V průběhu dne ve mně narůstá pocit, že mě někdo sleduje.

Večer sedím na židli u jídelního stolu. S rodiči, prarodiči a několika dalšími příbuznými.

Při jídle najednou spatřím cizího muže – stojí za babičkou. Má šedivé vlasy a vousy, na sobě hnědé roucho. Předpokládám, že je to nějaký rodinný přítel, který k nám přišel na večeři. Ale místo aby si k nám sedl, pořád jen stojí za babiččinými zády a hledí na mě.

Když ale nikdo z rodiny na jeho přítomnost nereaguje, pomalu mi dochází, že ho vidím jen já. Odvrátím zrak, abych zjistil, jestli nezmizí. Když pak do těch míst znovu pohlédnu, stále na mě zírá. Jeho rty se nepohybují, v pravém uchu však slyším jeho hlas. Je to týž hlas, který jsem slyšel při probuzení. Tentokrát konejšivým tónem pronáší: „Přišel jsem za tebou.“

Všechny naše e-knihy nyní pořídíte se 30% slevou na Grada.cz

Přestanu jíst.

„Co se děje?“ ptá se mě maminka. „Ty nemáš hlad?“

Neodpovídám, jen hledím na toho muže. Zvedne pravou ruku a pokyne mi, abych šel k babičce.

Mám neodolatelný pocit, že ho musím poslechnout, a tak slezu ze židle a jdu za babičkou.

Tajemný host mě vezme za ruku a položí mi ji na babiččinu hruď.

Babička se lekne a otočí se. „Co to děláš?“ vyhrkne.

Šedovlasý muž na mě pohlédne. „Řekni ,rakovina plic‘.“

Jsem zmatený. Vůbec netuším, co slova rakovina plic znamenají.

Pokouším se to vyslovit, ale vyjde z toho jen zamumlání.

„Zopakuj to,“ nabádá mě. „Plíce.“

„Plíce,“ vyslovím tedy.

„Rakovina.“

„Rakovina,“ opakuju.

Celá rodina na mě třeští oči.

Stále jsem soustředěný jen na šedivého pána.

„Teď pověz ,Babička má rakovinu plic‘.“

Poslechnu. „Babička má rakovinu plic.“

Slyším, jak na stůl upadla vidlička.

Šedovlasý host odtáhne moji ruku od babičky a šetrně mi ji spustí podél těla. Pak se otočí a odchází nahoru po schodech, které tam ale nejsou a nikdy nebyly.

Ohlédne se na mě a pronese: „Budeš o mně stále vědět, ale už mě nikdy neuvidíš. Neboj se.“ Stoupá dál do schodů, projde stropem bytu – a zmizí.

Babička na mě ohromeně hledí. „Říkal jsi, co mi připadá, že jsi řekl?“

Všichni u stolu zpanikaří. Co se právě stalo, nedává z mnoha důvodů žádný smysl – počínaje faktem, že pokud nám je známo, babička je zdravá. Nemá žádné potíže, nebyla u doktora.

Další ráno se probudím a znovu slyším hlas: „Jsem Duch Nejvyššího. Nade mnou je už jen Bůh.“

Stejně jako předešlého rána se rozhlédnu, ale ani teď nikoho nevidím.

Od toho dne se každé ráno bez výjimky opakuje totéž.

Babička je otřesena tím, co jsem jí pověděl. I když se cítí dobře, objedná se na celkovou prohlídku.

Po několika týdnech navštíví lékaře – a na rentgenu se ukáže, že má rakovinu plic.

Hlas

Tajemný návštěvník mě i nadále vítá každé ráno a já začínám věnovat pozornost tomu, jak zní jeho hlas.

Je průzračně jasný, položený někde mezi barytonem a tenorem – spíš trochu nižší, ale ne vysloveně hluboký. Je sytý a zvučný. I když se mi ozývá poblíž pravého ucha, slova znějí stereofonně v okolním prostoru.

Věk se dá těžko odhadnout. Někdy působí dojmem mimořádně zdatného, zdravého osmdesátníka, což odpovídá šedovlasému pánovi, jehož jsem viděl u večeře. Jindy zní jako tisíciletý.

Dá se říci, že je to uklidňující hlas. Přesto si nemohu zvyknout na jeho přítomnost.

Ostatní média mívají vnitřní hlasy, ale ten můj není vnitřní. Je to hlas, který mi zní přímo u pravého ucha, jako by vedle mě někdo stál. Nedokážu ho přimět k odchodu.

Mohu ho fyzicky zablokovat. Když si položím dlaň na ucho, je hlas o mnoho slabší. Jakmile ruku oddálím, zní opět v plné síle.

Požádám jej, aby na mě přestal mluvit. Zprvu jsem velmi zdvořilý. Potom už ne.

Je ale úplně jedno, co říkám. Mluví, kdykoli chce on sám.

Duch Nejvyššího

Začnu mluvčího nazývat jménem – Duch Nejvyššího. Někdy mu říkám zkráceně jenom Duch nebo Nejvyšší.

Do osmi let slýchám Ducha bez přestání celý den. Sděluje mi stav tělesného zdraví všech lidí, které potkám.

Bez ohledu na to, kde jsem nebo co zrovna dělám, mi vykládá o bolestech, obtížích a nemocech kohokoli, kdo je poblíž, a rovněž o tom, co každý ten člověk potřebuje, aby se mu ulevilo. Vytrvalost těchto ustavičně proudících a důvěrných informací je mimořádně stresující.

Poprosím Ducha, aby mi přestal vykládat věci, které nechci vědět.

Odpoví, že se mě snaží naučit co nejvíce a že nemůžeme promeškat ani jedinou chvíli. Když mu povím, že je to strašně náročné, je mu to jedno, nedbá na to.

Zjišťuji však, že se s ním dá svým způsobem vést rozhovor. Když povyrostu a jsem schopen klást zásadní otázky, zeptám se ho: „Kdo jsi? Co jsi? Odkud pocházíš? A proč jsi tady?“

Duch odpoví: „Nejprve ti řeknu, co nejsem.“

„Nejsem anděl. Nejsem člověk. Nikdy jsem nebyl lidská bytost. Nejsem ani ,duchovní vůdce‘. Jsem slovo.“

Rychle zamrkám, snažím se tu informaci vstřebat. Dokážu se pouze otázat: „Jaké slovo?“

Duch odvětí: „Soucit.“

Nevím, jak odpovědět. Není to ale třeba. Duch pokračuje: „Jsem živoucí esence slova soucit. Nacházím se na prstu Božím.“

„Já ti nerozumím, Duchu. Jsi Pánbůh?“

„Ne,“ odpoví hlas. „Na prstu Božím spočívá slovo, a to slovo je soucit. Já jsem tím slovem. Živoucím slovem. Slovem nejbližším Bohu.“

Zavrtím hlavou. „Jak můžeš být jen slovo?“

„Slovo je zdrojem energie. Některá slova mají obrovskou moc. Bůh vlévá světlo do slov, jako jsem já, a vdechuje nám život. Jsem víc než pouhé slovo.“

„Je ještě někdo jako ty?“ zajímám se.

„Ano. Víra. Naděje. Radost. Mír. A další. Jsou to všechno živoucí slova, já jsem však nad nimi nade všemi, neboť jsem nejblíže Bohu.“

„Ta druhá slova taky mluví k lidem?“

„Ne tak jako já k tobě. Nikdo je neslyší uchem. Žijí v lidských srdcích a duších. Jako já. Slova jako radost a mír ale nemohou v srdci stát osamoceně. Potřebují soucit, aby byla úplná.“

„Proč mír sám o sobě nestačí?“ podivím se. Co mi Duch vstoupil do života, mnohokrát jsem zatoužil po míru a tichu.

„Soucit je porozuměním utrpení,“ opáčí Duch. „Není míru, radosti ani naděje, dokud se trpící nesetkají s porozuměním. Soucit je duší těchto slov; bez něj jsou prázdná. Soucit je naplňuje pravdou, úctou a smyslem. Já jsem soucit. A nade mnou není nikdo nežli Bůh.“

Ve snaze tomu porozumět kladu další dotaz: „Co je tedy Bůh?“

„Bůh je slovo. Slovo je láska, jež je nade všemi slovy. Bůh je také víc než slovo. Neboť Bůh miluje všechno. Bůh je nejmocnějším zdrojem bytí. Lidé dokážou milovat. Ale lidé nemilují bezpodmínečně. Bůh ano.“

Je toho na mě moc najednou. Ukončím rozhovor osobní otázkou: „Mluvíš ještě s někým jiným?“ Protože pokud ano, myslím si, vyhledám ho, abych se necítil tak sám.

„Andělé a další bytosti spoléhají na moji pomoc. Všem, kdo jsou ochotni naslouchat, poskytuji poučení a moudrost Boží,“ praví Duch. „Ale na Zemi mluvím přímo jen
s tebou.“

Já a můj stín

Jistě si dovedete představit, že na osmileté dítě toho bylo až dost.

Šokující zážitky měla v dětství i další média. Nikdo z nich však nezažil to co já.

Schopnost slyšet hlas pokaždé zřetelně a hovořit s ním je neobvyklá i mezi médii. Ještě zvláštnější je, že hlas mluví zvenčí, do ucha, nezní v hlavě, takže je nezávislou entitou oddělenou od mých myšlenek. Je to, jako by se mnou někdo všude chodil a všude byl – někdo, kdo mi ustavičně vykládá věci, které ve skutečnosti nechci slyšet.

Světlou stránkou je, že získávám informace, jež jsou neuvěřitelně přesné – mnohem přesnější, než které má jakékoli jiné médium. Kromě toho jsem pravidelně informován také o svém zdraví, což je naprostá rarita. Ani ta nejznámější média historie nedokázala proniknout do vlastních zdravotních problémů.

Dokážu nahlédnout do poznatků, které o desítky let předběhly znalosti zdravotnických komunit.

Značnou nevýhodou je, že nemám soukromí. Je mi osm let a celý týden stavím přehradu na potoce za domem. Duch mi vykládá, že to není moc dobrý nápad, protože voda zaplaví sousedovi trávník.

„To bude dobrý,“ odbudu ho.

Pak přijde průtrž mračen, voda ve strouze se zvedne – a zatopí sousedovi trávník. Z domu na mě křičí a v uchu slyším: „Vždyť jsem ti to říkal. Neposlechls mě.“ Tím je celá situace ještě horší.

Duch neustále sleduje každý můj pohyb a sděluje, co bych měl a co bych neměl. Celé dětství mám tudíž po všech stránkách v podstatě zmařené. Ten rok, co jsem stavěl přehradu, se do posledního detailu dozvídám i o tělesném a emočním stavu své nejlepší kamarádky, dívenky, do níž jsem zamilovaný, a učitelky, která prochází bolestným vztahem s přítelem. Vidím to se vším všudy a je to zoufalé.

A protože Duch rozhodně není tím, kdo by planě utěšoval, oznamuje mi, že to bude ještě horší. „Největší úkoly na tebe teprve čekají.“

„Co tím myslíš?“ chci vědět.

„Takový dar dostává jen jeden nebo dva lidé za sto let,“ objasní. „Tvůj dar není prostá intuice nebo jasnovidectví. Je to něco, co většina lidí nevydrží. Nebudeš moct žít jako normální člověk, natožpak jako normální teenager, a bude to téměř nesnesitelné. Nakonec neuvidíš téměř nic jiného než utrpení druhých. Budeš si muset najít způsob, jak se s tím sžít. Jinak se může stát, že si vezmeš život.“

Vhled do lidského těla

Duch se mi stává nejbližším přítelem i přítěží. Oceňuji, že mě připravuje na práci, kterou mi vyšší síly vybraly. Přesto jsou nároky, které to na mě klade, obrovské.

Jednoho dne mě vybídne, abych zašel na krásný rozlehlý hřbitov nedaleko našeho domu. „Chci, aby ses postavil tady k tomu hrobu,“ vyzve mě, „a přišel na to, jak ten člověk zemřel.“

Jistě, úkol vhodný pro osmiletého klučinu.

Byl jsem však už tak bombardován informacemi o zdraví kamarádů i cizích lidí, že jsem se snažil to pojmout jako jeden z dalších případů.

A s pomocí Ducha jsem dokázal splnit vše, co mi uložil.

Tím můj dar získává další rozměr: nejenže mě Duch slovně zpravuje o tom, jaké má kdo zdravotní problémy, ale také mi pomáhá vizualizovat si a skenovat lidské tělo.

Trávím léta na nejrůznějších hřbitovech a provádím tohle cvičení na stovkách těl. Vypracovávám se tak, že nakonec jsem schopen téměř okamžitě vycítit, zda ten který člověk zemřel na srdeční infarkt, mozkovou mrtvici, rakovinu, jaterní onemocnění, při automobilové havárii, zda byla příčinou jeho smrti sebevražda nebo vražda.

Spolu s tím mě Duch učí nahlížet do hloubky těl živých lidí. Slibuje, že jakmile tenhle zácvik skončí, budu umět prosvěcovat a diagnostikovat s mimořádnou přesností.

Kdykoli jsem unavený nebo se chci věnovat něčemu zábavnějšímu, Duch prohlásí: „Jednou budeš schopen skenovat lidi způsobem, který bude rozhodovat mezi životem a smrtí. Budeš schopen říct, zda jsou plíce před kolapsem, chystá-li se ucpat tepna nebo zastavit srdce.“

Jednou mu odseknu: „Koho to zajímá? Proč na tom záleží? Proč bych se o to měl starat právě já?“

„Musíš se o to zajímat,“ vysvětlí Duch. „Všechno, co tady na Zemi děláme, je důležité. Dobře vykonaná práce prospívá tvé duši. Musíš brát tenhle úkol vážně a zodpovědně.“

Sebeuzdravení

V devíti letech, kdy se ostatní kluci prohánějí na kole a hrají baseball, jsem pod neustálou palbou chorob všech lidí z okolí a naslouchám Duchu, který mi radí, jak se mohou uzdravit. Dozvídám se, co dospělí dělají špatně a co by měli pro své zdraví udělat.

V té době jsem už natolik plný zdravovědných vědomostí a natolik zacvičený, že by bylo těžké je neuplatňovat.

Dobrá příležitost nastane, když sám onemocním. Jednou večer jsem s rodiči na večeři v restauraci. Ignoruji Ducha a jeho obvyklá stravovací doporučení a sním rybu, z níž dostanu otravu. Dva týdny ležím v posteli, neschopen cokoli v sobě udržet. Rodiče mě vezmou k doktorovi a jednou v noci, když je to skutečně vážné, dokonce na pohotovost, ale horečka a bolesti břicha neustávají.

Nakonec se ke mně deliriem prodere Duch a oznámí mi, že je to E. coli. Okamžitě mi nařídí, abych šel k pradědečkovi a natrhal bedýnku hrušek ze starého rodinného stromu. Duch tvrdí, že musím jíst jen tyhle zralé hrušky – a pak se uzdravím.

Udělám, co mi radí, a rychle se uzdravím.

Koupit knihu na Grada.cz

Přečtěte si také:

Ukázka z knihy Cesta k vnitřní síle
Cesta k vnitřní síle

Toužíte po lásce? Chtěli byste víc peněz? Pevnější zdraví? Lepší práci? Výborně! To všechno můžete mít. Cokoli si usmyslíte, můžete…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Tajemství energie
Tajemství energie

Tajemství celkové pohody spočívá ve zvládnutí životní energie. Alla Svirinskaja odhaluje zapomenutou moudrost léčitelských postupů…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Zdroj
Zdroj

Otevřete mysl, využijte potenciál svého mozku a zásadním způsobem změníte svůj život. Přečtěte si ukázku z knihy Tary Swart, postavené…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce