Logo

Život mezi řádky

9788076250987

Ukázka z knihy Sicilští lvi: Sága rodu Floriů

1.10.2020

Už od roku 1796 vane nad Itálií vítr revoluce, přinášený oddíly pod velením jednoho mladého a ctižádostivého generála: Napoleona Bonaparta.
V roce 1799 se jakobíni v Neapolském království vzbouří proti bourbonské monarchii a vyhlásí Parthenopskou republiku. Ferdinand IV. Neapolský a Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská jsou nuceni utéct do Palerma. Do Neapole se vrátí až v roce 1802. Pokus o republiku bude ukončen krutými represemi.
V roce 1798 se řada států, jako je Velká Británie, Rakousko, Rusko a Neapolské království, spolčí proti Francii, aby čelily francouzské rozpínavosti. Avšak už po porážce v bitvě u Marenga (14. června 1800) Rakušané podepíší mírovou dohodu v Lunéville (9. února 1801) a o rok později i Velká Británie uzavře prostřednictvím amienské dohody (25. března 1802) s Francií mír, čímž se jí podaří zachránit přinejmenším své koloniální državy. Britské námořnictvo tak posílí svoji přítomnost ve Středozemí a zvlášť na Sicílii.
Druhého prosince 1804 se Napoleon sám korunuje za francouzského císaře a po rozhodujícím vítězství v bitvě u Slavkova (2. prosince 1805) ohlásí konec bourbonské dynastie a do Neapole vysílá generála Andrého Massénu s pověřením dosadit na trůn jeho bratra Josefa Bonaparta, který se tak stává „neapolským králem“. Ferdinand je opět donucen prchnout do Palerma – pod ochranu Angličanů –, Sicílii však vládne i nadále.

***

Skořice, pepř, kmín, anýz, koriandr, šafrán, škumpa, kasie…
Kdepak, koření neslouží jen při vaření. Jsou to léky, jsou to kosmetické přísady, jsou to jedy, jsou to vůně a vzpomínky na daleké kraje, které viděl jen málokdo.
Než se tyčinka skořice nebo kořen zázvoru dostanou na prodejní pult, musejí projít desítkami rukou, cestovat na hřbetu muly nebo velblouda v dlouhých karavanách, přeplout oceán, dospět do evropských přístavů.
Náklady samozřejmě při každé předávce stoupají.
Bohatý je ten, kdo si je může koupit, bohatý je, kdo je umí prodávat. Koření do kuchyně, a ještě víc to na výrobu léků a voňavek, je něčím pro hrstku vyvolených.
Benátky založily své bohatství na obchodu s kořením a na celních poplatcích. Nyní, na začátku 19. století, s ním obchodují Angličané a Francouzi. Z jejich zámořských kolonií připlouvají lodě naložené nejen léčivými bylinami, ale také cukrem a čajem a kávou a čokoládou.
Cena klesá, trh se diverzifikuje, přístavy se otevírají, množství koření roste. Nejen v Neapoli, Livornu či v Janově. V Palermu apatykáři zakládají komoru. Mají dokonce svůj kostel, zasvěcený svatému Ondřeji, Sant’Andrea degli Amalfitani.
A roste i počet těch, kteří si mohou dovolit koření prodávat.

***

Ignazio zadrží dech.
Je to vždycky stejné.
Pokaždé, když se plachetnice přiblíží na dohled k palermskému přístavu, sevře se mu žaludek, úplně jako zamilovanému. Usměje se, stiskne Paolovi paži a bratr mu gesto oplatí.
Ne, nenechal ho v Bagnaře. Chtěl ho mít u sebe.
„Jsi rád?“ zeptá se. On přikývne, oči se mu lesknou a hruď mu zaplavuje krása toho města. Chytá se lan, naklání se nad čelen.
Opustil Kalábrii, svoji rodinu, či to, co z ní zbylo. Ale teď, s očima plnýma nebe a moře už z budoucnosti nemá strach. Hrozivá samota je jen přízrak.
Dech se úží při pohledu na překrývající se odstíny téhož blankytu, proti němuž se rýsují zdi ohraničující přístav, nořící se do odpoledne. S očima upřenýma na hory Ignazio hladí matčin snubní prsten, který nosí na pravém prsteníku. Navlékl si ho na prst, aby ho už víckrát neztratil. Ve skutečnosti má pokaždé, když se ho dotkne, pocit, že je matka ještě nablízku, že dokáže zaslechnout její hlas. Volá ho, naslouchá mu.
Město před ním se odhaluje. Získává tvar.
Majolikové kupole, věže zdobené cimbuřím, střešní tašky. Tak tohle je přístav Cala, přeplněný felúkami, brigantinami, škunery; zátoka ve tvaru srdce, sevřená mezi dvěma jazyky pevniny. Skrz hustý les stěžňů lze zahlédnout brány vsazené ve zdivu paláců, jež jsou vystavěné doslova nad nimi: porta Doganella, porta Calcina, porta Carbone. Tísnící se, nakupené domy, které jako kdyby se tlačily o místo, jen aby získaly aspoň trochu výhled na moře. Nalevo, napůl zakrytá střechami, zvonice kostela Santa Maria di Porto Salvo; kus za ní je vidět kostel San Mamiliano a úzká věž kostela Zvěstování, a ještě o kus dál, skoro nalepená na zdi, osmihranná kupole kostela San Giorgio dei Genovesi. Napravo je další kostel, malý a zavalitý, zasvěcený Panně Marii z Piedigrotty, vedle se rýsují impozantní obrysy hradu Castello a Mare, obehnaného příkopem; hned za ním, na pásu pevniny vybíhajícím do moře, stojí lazaret, kde pobývají v karanténě nemocní námořníci.
Nad vším ční poutní hora Monte Pellegrino. Za ní se táhne zalesněný horský pás.
Ve vzduchu je vůně přicházející od pevniny a vznášející se nad vodou: směsice soli, ovoce, spáleného dřeva, mořských řas, písku. Paolo říká, že je to vůně pevniny. Zato Ignazio si myslí, že je to vůně tohoto města.
Doléhá sem rámusení přístavu uprostřed čilého obchodního ruchu. Mořské aroma vytlačí štiplavý pach hnoje, potu a smoly spolu se zápachem stojaté vody.
Ani Paolo, ani Ignazio si nevšimnou, že Giuseppina dosud upírá zrak na širé moře, skoro jako kdyby ještě mohla zahlédnout Bagnaru.
Nevědí, že vzpomíná na Mattiino objetí. Ta žena pro ni není jenom švagrová, je to přítelkyně, je to jistota, hlas, který ji vedl během prvních nesnadných měsíců manželství s Paolem.
Giuseppina doufala, že by za nimi mohli přijet do Palerma i Barbaro a Mattia, ale tahle naděje brzy umřela. Paolo Barbaro prohlásil, že on zůstane v Bagnaře a bude pendlovat mezi domovem a Palermem, aby mohl obchodovat i se severem a měl ještě jeden bezpečný přístav. A že potřebuje ženskou, která se mu postará o dům a o děti. Giuseppina měla ve skutečnosti podezření, že chce manželku odtrhnout od jejích bratrů: Barbarovi se moc nezamlouvalo, že si jsou tak blízcí, a obzvlášť mu vadilo pouto mezi Ignaziem a Mattiou.
Osamocená slza steče po tváři, roztříští se o šál. Giuseppina vzpomíná na šumění stromů, které sestupovaly z hor skoro až do moře, na honičky ulicemi Bagnary až k věži krále Rogera, ve slunci, jehož paprsky se lámaly mezi vodou a oblázky na pláži.
Tam na mole pod věží ji Mattia políbila na tvář. „Nesmíš si myslet, že jsi teď sama. Požádám písaře, aby ti posílal dopisy, a ty uděláš totéž. A teď už prosím tě neplač.“
„Je to nespravedlivé!“ Giuseppina sevřela pěsti. „Já nechci!“
Ta druhá ji objala. „Srdíčko, cori meu, tak to prostě je. Patříme svým manželům, my nic nezmůžeme. Vzchop se.“
Giuseppina zavrtěla hlavou, protože pro ni bylo nemyslitelné, aby ji takhle vyrvali z jejích kořenů. Ano, ženy patřily manželům, to oni poroučeli. Ale manželé často nechápali, jak mají ty svoje ženské držet na uzdě.
Pro ni s Paolem to tak bylo.
Mattia pak změnila výraz. Pustila Giuseppinu z náruče a vydala se naproti Ignaziovi. „Já věděla, že tenhle den přijde. Byla to jen otázka času.“ Políbila ho na čelo. „Bůh vám pomáhej, a’ Maronna vás provázej,“ požehnala mu.
„Amen,“ on na to.
Mattia natáhla ruku a pak sevřela Giuseppinu s Ignaziem v jediném objetí. „Dohlížej na našeho bratra Paola. Je ke každému moc tvrdý, zvlášť k ní. Řekni mu, ať je trpělivější. Ty to můžeš udělat, jsi jeho bratr a jsi chlap. Na mě on nedá,“ požádala Ignazia. Když si na to Giuseppina vzpomene, stáhne se jí žaludek. Udusila slzy něhy na rameni své švagrové, otřela si tvář o hrubou látku pláště.
„Děkuju, srdíčko moje nejmilejší, cori di lu me cori.“
Odpovědí bylo pohlazení.
Při těch slovech se Ignazio zachmuřil. Ohlédl se směrem na Paola Barbara. „A co tvůj muž, Mattio? Tvůj muž je trpělivý, chová tě v úctě?“ Potichu vypění zlostí. „Ani nevíš, jak mě trápí, že tě tu s ním nechávám samotnou.“
Sestra sklopila zrak. „Tak to je. Chová se, jak má.“ Jedna věta. Zasyčení připomínající hořící slámu.
Giuseppina v tom gestu četla to, co už věděla. Že Barbaro je násilník, že s ní zachází hrubě. Jejich sňatek rodiny dohodly pro peníze, tak jako ten její a Paolův.
Tohle muži nemůžou pochopit, že je dvě pojí zlomené srdce.
Zavolá na ni Vittoria: „Teti, koukněte! Už jsme skoro tam!“ Je šťastná, je nadšená. Pomyšlení na nové město, daleko od Bagnary, ji hned od začátku naplnilo radostí. „Bude to nádhera, teti,“ řekla Giuseppině den před odjezdem.
Teta odpověděla s úšklebkem: „Jsi moc malá na to, abys tomu rozuměla. Tam to není jako tady na vsi…“
„No právě.“ Vittoria se nenechala odradit. „Město, opravdický město.“
Giuseppina potřásla hlavou, zatímco se jí lítost, zášť a zlost zahryzávaly do žaludku.
Holčička vyskočí, na něco ukazuje. Paolo přikývne, Ignazio mává pažemi.
Z chumlu plavidel se vydělí jeden člun a vede je ke kotvišti. Ve chvíli, kdy přirážejí ke břehu, se tam už utvořil hlouček zvědavců. Barbaro natáhne paži, aby uchopil lano a uvázal ho k pacholeti. Z davu vystoupí nějaký muž a vítá je.
„Emiddio!“
Paolo s Barbarem vyskočí na souš, pozdraví ho důvěrně a zároveň s úctou. Ignazio vidí, jak spolu rozmlouvají, zatímco on spouští můstek, aby mohla vystoupit švagrová. Giuseppina stojí nehnutě na palubě a tiskne k sobě dítě, jako by ho chtěla chránit před kdovíjakou hrozbou. A tak jí laskavě pomáhá vystoupit z lodi a vysvětluje: „To je Emiddio Barbaro, Paolův bratranec. To on nám pomohl s koupí té apatyky.“
Vittoria seskočí na zem a utíká k Paolovi. Ten jí příkrým pohybem naznačí, aby mlčela.
Giuseppina čte v manželově tváři podivné napětí, jakoby hloubkové chvění, jakousi trhlinu v onom sebejistém chování, které ji tak často nutí udusit v sobě zlostný výkřik. Ale je to jen mžik: Paolův obličej má znovu ostré rysy. Výraz je tvrdý, pohled obezřetný. Jestli má Paolo strach, umí to dobře skrývat.
Ona pokrčí rameny. Nezajímá ji to. Znovu se obrátí na Ignazia, potichu, aby je nikdo neslyšel. „Já ho znám. Vracel se do Bagnary, dokud byla naživu jeho matka, ale ta před dvěma rokama umřela.“ Pak jí hlas zjihne. „Děkuju,“ zašeptá, nakloní hlavu a věnuje mu pohled na proužek kůže mezi krkem a klíční kostí.
Ignazio zpomalí, pak se vydá za ní.
Dotkne se nohou kamenného mola.
Palermo se mu z očí přesune do žaludku.
Teď je ve městě.
Je to pocit úžasu a tepla, který klouže do jeho útrob a na který si se steskem vzpomene za pár let, až město skutečně pozná.

Koupit knihu na Grada.cz

Přečtěte si také:

Ukázka z knihy Poslední na seznamu
Poslední na seznamu

Ponořte se do napínavé ukázky z mezinárodního bestselleru oceněného Crimetime Awards za nejlepší debut roku 2020.

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
První kapitola z knihy Ať zemře
Ať zemře

Být ta druhá může být vražedné. Přečtěte si první kapitolu z očekávaného thrilleru Ať zemře od bestselletové autorky Sarah Pinborough.

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Milenci svobody: Beauvoirová a Sartre
Milenci svobody: Beauvoirová a Sartre

Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir byli jedněmi z nejvýraznějších osobností druhé poloviny 20. století. Ponořte se do ukázky z…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce