Logo

Život mezi řádky

Ukázka z knihy Život podle Julie

24.3.2020

Mobil jí zazvonil dřív, než se stačila zařadit do správného pruhu. Neil. Když se na displeji objevilo jeho jméno – ukázalo se, že se jí během uplynulých čtyřiadvaceti hodin snažil dovolat několikrát – vzpomněla si: Měli přece na dnešní večer něco naplánovaného. Vybavila si záplavu e-mailů z úterka nebo možná ze čtvrtka. V paměti pátrala ve svém chaotickém kalendáři. Večeře? Kino? V tom shonu a zmatku kolem návrhu pro Elsu, posléze stejně odmítnutého, mu zapomněla říct, že na víkend nezůstává ve městě, a to ne kvůli práci, ale kvůli povinnému relaxačnímu pobytu.

Uvědomila si, že mu to musí říct teď. „Ahoj, Neile,“ začala. „Moc ráda tě slyším.“ Byla to pravda. Představoval pro ni oázu klidu ve srovnání s tím blázincem v MB – byl to jediný člověk, kterému se odvážila svěřit, i když jen v esemesce, jak katastrofální měla hodnocení. „Viděla jsem, že jsi volal, a chtěla jsem se ti ozvat dřív, ale…“

„Jsem rád, žes ten hovor vzala a že tě konečně slyším.“ Mluvil taktně – jako Jean v té zasedací místnosti, pomyslela si –, ale stejně v jeho hlase tušila jakýsi osten. Zněl jinak, než byla Riley dosud zvyklá. Cítila, jak se jí žaludek sevřel nervozitou z toho, kam tenhle rozhovor povede.

Snažila se uklidnit. „Promiň. Měla jsem tolik práce! To moje hrozné hodnocení mě dostalo…“

„Víš, že i já mám moc práce. Každý má moc práce, Riley.“

Všechny naše e-knihy nyní pořídíte se 30% slevou na Grada.cz

„Neile…“ Něco bylo určitě špatně. Co provedla? Vybavila si, že v jedné zprávě jí psal, že právě zdárně dokončil druhé kolo shánění finančních prostředků pro svou aplikaci týkající se zdravotních údajů; ta myšlenka najednou Riley zabolela. Chtěl se s ní ten večer sejít a oslavit svůj úspěch, ale Riley mu řekla, že nemá čas. Že by šlo o tohle? Vzpomněla si na jinou oslavu – na ten dubnový večer, kdy se seznámili. Dal se s ní do řeči v jednom baru, kde s kolegy z MB právě oslavovala vítězný projekt pro jeden významný maloobchodní řetězec. Klient podepsal smlouvu o dlouhodobé spolupráci. Byla radostí bez sebe z vyhlídky další spolupráce – a radovala se ještě víc, když se jí ten hezký a inteligentní muž představil. Místo aby po ní chtěl telefonní číslo a pak ji prostřednictvím esemesky někam pozval, rovnou ji požádal, aby s ním druhý den šla na večeři. Osobně. Copak to v dnešní době lidi ještě dělají?

Pak se její myšlenky stočily ke všemu, co se posléze nepodařilo. Týkalo se to práce pro ten řetězec kaváren i jejích pokusů trávit čas s Neilem. Výzvy.

„Přesto kupodivu stíhám brát tvé hovory. A když si něco domluvíme, přijdu.“

„Moc mě to mrzí.“ Kolikrát ona mohla něco takového říct? „Chtěla jsem ti říct… Opravdu tě chci vidět, ale jsem právě na cestě do Maris na jerseyském pobřeží, jedu na ten relaxační pobyt, jak jsem se ti o něm zmiňovala. Měla jsem plnou hlavu starostí kolem toho návrhu, byl to závod s časem, prostě jsem zapomněla, že jsem ti neřekla, že dnes odjíždím…“

„Aha, takže rušíš i naše plány na dnešní večer? Já teď mluvil o včerejšku.“

„O včerejšku?“ Musel jí poslat e-mail a ona ho v tom množství dalších zpráv určitě přehlédla. „My jsme včera měli někam jít?“

„Vzpomeň si, sehnal jsem lístky na tu Čechovovu hru. Říkala jsi, že chceš jít. A protože si vážím tvého času a záleží mi na tobě, skončil jsem v práci včas, abych to stihl, a jel jsem k divadlu. Několikrát jsem se ti pokoušel volat, čekal jsem před divadlem, ale o přestávce už mi bylo jasné, že nepřijdeš. Tak jsem stihl aspoň druhé jednání.“

A zatímco on seděl sám v divadle, pomyslela si Riley, ona se snažila zvládnout dva konferenční hovory, z nichž ve výsledku nebylo nic, a horečně dokončovala návrh pro Elsu, která ho nakonec odmítla. „Neile, já – já prostě musela pracovat a…“

„Nic nemusíš, Riley. Nemusíš skočit po všem, co na tebe mrkne. Nemusíš se strhat, protože ti všechno připadá neodkladné.“ Odkašlal si. A pak vypálil dobře mířený úder: „Když jsem na tebe včera večer čekal, měl jsem trochu času přemýšlet. Uvědomil jsem si, že i když jsi naprosto úžasná žena, nestojím o to, aby ses ke mně takhle chovala. Spokojený vztah vyžaduje věnovat tomu druhému určité množství času a úcty. Ani jedno pro tebe v této chvíli není prioritou.“

Riley zatajila dech. „Ty… ty se se mnou rozcházíš?“

„Asi to tak bude. Kéž bychom si mohli popovídat osobně, jenže ty naše plány pořád rušíš. Nebo se ani neukážeš. Samozřejmě, že kdybych s tebou mohl mluvit osobně, nebavili bychom se takhle…“

 „Neile…“

„Věř mi, že z toho nemám žádnou radost. Ale není nám dvacet. Ani vůči tobě, ani vůči mně není fér, abychom naši známost protahovali, když to nikam nevede.“

„Nemyslela jsem si, že to nikam nevede.“ Plány, které ještě ani neměly pevné obrysy, a představy, jimiž se v myšlenkách často zaobírala, se rázem zhroutily. Jak si budou vybírat společné dovolené. Jak si budou beze spěchu prohlížet nabídky realitních kanceláří. Tento zničený obraz o budoucnosti, který si už nějakou dobu malovala, ji tak vykolejil, že byla spíš v šoku než smutná. „Vždyť jsme už mluvili o tom, že na Den díkůvzdání pojedeme k tvým rodičům… “

„Oba víme, že kdyby tě nějaký klient z Evropy požádal o návrh, který by měl být hotový do pátku, protože oni ten svátek neslaví, ty bys kvůli tomu návštěvu mé rodiny zrušila.“ Riley neodpověděla. Řekl to jen tak? Jako příklad? Byla pravda, že tohle udělala loni na Den díkůvzdání svému bývalému příteli. Že by o tom Neil věděl? Řekla mu to snad Skip? Představa, že by její nejlepší kamarádka mohla varovat ostatní před tím, jaká Riley je, ji úplně rozhodila. Pak si všimla, že Neil podobně jako předtím Elsa zmírnil tón. „Tak si ten pobyt hezky užij, ano? Snaž se, aby sis odpočinula. Myslím, že to potřebuješ.“

A zavěsil. Riley se kousala do rtu. Zaťala pěsti a snažila se zůstat klidná, i když se jí hlavou honila Neilova – a také Elsina – příkrá slova. Jak je to možné? Existuje aspoň někdo z důležitých lidí v jejím životě, komu nepůsobí zklamání?

Mobil jako na zavolanou zazvonil znovu. Skip. Riley se třásl hlas, když se ohlásila. Od té doby, co se seznámily v prvním ročníku na univerzitě v Indianě – bylo to takové neobvyklé seznámení, ke kterému došlo pozdě večer, když Riley hasicím přístrojem z koleje likvidovala požár popelnice, do níž nějaký idiot hodil nedopalek cigarety –, se z nich staly dobré kamarádky. Skip byla odjakživa idealistka. Po pár letech mizerné práce ve sféře firemní komunikace přešla do neziskové organizace zaměřené na pomoc školačkám z jedné části Brooklynu, která ještě nebyla čtvrtí pro bohaté. Ze dne na den úplně ožila, i přestože ta práce znamenala celonoční stres. Riley si přála být dobrou kamarádkou. Chtěla jí naslouchat, když Skip volala a v slzách líčila, jak některá z jejích svěřenkyň provedla nějakou puberťáckou hloupost, která dost možná ovlivní její budoucí život, protože svět tyto dívky nijak nešetřil. Jenže Riley měla vždycky něco na práci. Po telefonu ji sice povzbuzovala, ale když dostala e-mail, smazala ho.

Jakmile teď uslyšela Skipin hlas, uvědomila si, že opravdu existuje další osoba, kterou zklame.

„Ahoj, Skip, já…“

„Poslyš, Riley, musíme si promluvit. Snažila jsem se ti včera dovolat.“

„Já vím, já vím… promiň, že jsem nezavolala zpátky. Můj tým pracoval celý den, abychom dodělali ten návrh a…“

„Riley, snažím se tě zastihnout celý týden. Říkala jsem ti – začátkem příštího týdne mám schůzku s tím člověkem, který nám možná poskytne finance. Nemůžu říct, jak se jmenuje, ale znamenalo by to spojení s obrovskou firmou.“

„To je skvělé, Skip…“ 

„Jo – seznámila jsem se s ním na tom večírku před pár měsíci. Víš, ta benefiční akce pro newyorské parky, na kterou jsem vyškemrala od starouše šéfa dva lístky, vzpomínáš? Odešla jsi brzy, protože jsi musela letět do Frankfurtu na schůzku, kterou zrušili, ale to ses dozvěděla, až když letadlo odstartovalo…“

„Ano, Skip, vzpomínám si.“ Navíc šlo o vnitropodnikovou schůzku a z takových pro MB málokdy plynul nějaký prospěch.

„Ten člověk má zájem financovat jenom něco opravdu inovačního. Myslela jsem, že to spolu probereme.“

„Ano, měla jsem to v plánu a…“

„A tvoje asistentka – ne ty, ale tvoje asistentka –mi volala, že ten páteční oběd rušíš.“ Hlas měla ještě rozzlobenější než Elsa.

„Skip…“ Až teď Riley ucítila slzy, které se jí při rozhovoru s Neilem ještě podařilo zadržet. „Tak moc jsem se s tebou chtěla sejít – ale, Skip, ty máš přece tak báječné nápady. Nepotřebuješ mě…“

„No, nápady mám, ale potřebuju pomoct s čísly. Aby to působilo, že kalkulaci dělal někdo, kdo má titul MBA.“

„Skip, promiň, neumím udělat nic správně. Právě mi volal Neil.“

„Aha…“

Riley se trochu styděla za ten průhledný pokus změnit téma. Skip se na ni přece nemůže zlobit donekonečna, když se dozví, že je na dně, ne? Podívala se do zrcátka na své červené oči a rozmazaný make-up. „Rozešel se se mnou.“

„Fakt? Po telefonu?“

„Protože jsem zapomněla, že jsem si s ním na včerejší večer něco domluvila. Věřila bys tomu?“

Ticho. Riley se domnívala, že si Skip všimla jejího zoufalství a bude ji chtít utěšit. Jenže i v ní už začal bublat hněv a hrozilo, že hrnec každou chvíli přeteče. „Promiň, jestli to zní surově, ale ano, věřím tomu.“

„Skip!“

„Je to skvělý chlap. Vím, že jsem tvoje kamarádka, ale… nikdo nemá nekonečnou trpělivost.“

„Skip.“ To bolelo. „No a abych svůj osud definitivně zpečetila, nezmínila jsem se mu, že dnes odjíždím na ten pobyt, o kterém jsem ti říkala.“

„Ten tvůj pobyt… Takže se teď nestavíš, abys mi pomohla s těmi nápady, že?“

„Mám ještě patnáct minut na telefonu. Počkat, nepřejela jsem?“

„Nech to být, Riley. Máš toho moc.“ Skip si odkašlala. „Já něco vymyslím. Jsem jen…“ Odmlčela se. „Našeho přátelství si moc cením. Ale taky mě pěkně štve, že jsem tak nízko na žebříčku tvých priorit.“

„Nejsi nízko na žádném žebříčku, je to jen…“ Ale neexistoval způsob, jak jí to vysvětlit, a momentálně stejně nemohla dělat nic než sledovat navigaci, kde naskočila trasa postranními silnicemi směrem k pláži. Projela úsekem obklopeným bažinami a cedry a kamenný most ji přivedl k nějaké starobylé soudní budově obehnané plotem, který byl porostlý divokým vínem, jehož listí rudě zářilo. Mělo tady ještě sytější barvu než na stromech, které předtím viděla podél dálnice. V dálce svítil sněhobílý maják na pozadí malého hájku topolů. Podzimní nádhera zcela upoutala její pozornost. Riley zastavila, vzala mobil a udělala několik snímků majáku a stromů. Na okamžik zapomněla na všechno, co ji tížilo. 

Ale jen na okamžik. Podívala se na e-mailovou schránku – tři sta padesát šest nepřečtených zpráv. Opět ten známý pocit, že má v žaludku kámen.  A hned nato ji napadlo: Jak po ní může toužit tolik lidí, kteří jsou jí lhostejní, když ti, které má opravdu ráda, nad ní zlomili hůl?

Koupit knihu na Grada.cz

Za obrazový doprovod děkujeme serveru Pixabay.

Přečtěte si také:

Ukázka z knihy Cesta k vnitřní síle
Cesta k vnitřní síle

Toužíte po lásce? Chtěli byste víc peněz? Pevnější zdraví? Lepší práci? Výborně! To všechno můžete mít. Cokoli si usmyslíte, můžete…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Tajemství energie
Tajemství energie

Tajemství celkové pohody spočívá ve zvládnutí životní energie. Alla Svirinskaja odhaluje zapomenutou moudrost léčitelských postupů…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce
Ukázka z knihy Zdroj
Zdroj

Otevřete mysl, využijte potenciál svého mozku a zásadním způsobem změníte svůj život. Přečtěte si ukázku z knihy Tary Swart, postavené…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Tipy z redakce