Logo

Život mezi řádky

9788076251700

Ukázka z thrilleru Iluze

4.5.2022

Nepovedený trik, nebo úkladná vražda? To je otázka, na niž se už 9. května pokusí najít odpověď protagonisté thrilleru Iluze, prvního dílu nové krimi trilogie Mentalista z pera autorky Zlaté klece Camilly Läckberg a odborníka na lidskou psychiku Henrika Fexeuse. Případ těla, jež je nalezeno probodané meči v kouzelnické bedně, je skoro stejně podivný jako dvojice vyšetřovatelů, jíž přistane na stole. Policejní inspektorka Mina Dabiriová si k němu totiž jako konzultanta přizve slavného mentalistu Vincenta Waldera. Podaří se jim ho rozlousknout? Na to už budete muset přijít sami. Zatím tu však pro vás máme malou ochutnávku ze samého začátku knihy…

Tuva nervózně bubnuje prsty o kavárenský pult. Stále je v práci, v kavárně u stanice metra Hornstull, i když by tam už být neměla. Zákazník, který se právě usadil v rohu, se na ni popuzeně podívá a ona ho probodne vražedným pohledem. Zapamatuje si, jak vypadá, a pomyslí si, že tenhle zákazník už příště žádné srdíčko do cappuccina nedostane. Leda tak vztyčený prostředníček.
Vadí jí, když nechodí včas. A teď už má pořádné zpoždění. Roztržitě si zastrčí světlé vlasy za ucho. Už před půlhodinou měla vyzvednout Linuse ze školky. Vůči nespokojeným výrazům personálu je imunní, ty už viděla tolikrát, že se jí nijak nedotýkají. Ale její tříletý syn bude smutný. A Tuva nechce dětem ubližovat. Obzvlášť Linusovi ne. Ani neví, kolikrát už mu řekla, že by pro něj dokázala zemřít. Ve skutečnosti to ale není vždycky tak jednoduché. I když se opravdu snaží. Tak strašně moc. Otevře dveře do úklidové komory, sundá si zástěru a odhodí ji do přetékajícího koše na špinavé prádlo. Nemůže odejít, dokud ji nevystřídá. Kde sakra je?
Martin, Linusův otec, byl zrovna mimo město, když se syn narodil. Tuva mu to nevyčítala, sanitka ji odvezla do nemocnice dva týdny před termínem. Bylo jí však divné, že ji Martin nepřišel do porodnice navštívit ani v následujících dnech. Porod se neobešel bez komplikací. Byla příliš omámená, aby si všechno pamatovala, jen matně si vybavovala, že lékař ji i miminko stále dokola vyšetřoval a ujišťoval ji, že všechno bude v pořádku. Totéž jí psal i Martin ve stručných esemeskách, které od něj během pobytu v porodnici dostala. Prý za ní přijde, ale potřebuje si nejdřív něco zařídit. Dny v porodnici si sice vybavovala jen mlhavě, ale naprosto jasně si pamatovala prázdný byt, který na ni a Linuse po návratu domů čekal. Zatímco ona rodila a nasazovala život pro jejich společného syna, Martin se sbalil a zmizel. To si patrně potřeboval „zařídit“. Od té doby toho zbabělého hajzla neviděla a ani o něm neslyšela. A možná to tak bylo lepší, pravděpodobně by ho zabila, kdyby se znovu ukázal.
Zůstali sami dva, jen ona a Linus proti zbytku světa. Až na to, že zbytek světa se dost často postavil mezi ně. Jako například teď. Daniel, který měl odpolední směnu, tu měl být už před hodinou. Ale stále nedorazil. A to už mu volala a vzbudila ho. V půl druhé odpoledne. Byla v jednadvaceti taky tak nezodpovědná? Pravděpodobně ano. Není divu, že to mezi nimi neklapalo. Podívá se na hodinky.
Do-pr-de-le.
Obleče si péřovou bundu a čepici a začne připravovat dvě dvojitá espresa. Jedno do porcelánového šálku a druhé do papírového kelímku.
Ve školce na ni asi opět bude čekat učitel Matti, kterému Linus začal říkat tati. Pokaždé když ho tak osloví, Matti na ni vrhne ten svůj pohled, kterým se snaží naznačit, že by měla trávit víc času se synem a míň v práci. Vážně díky, že ve mně vzbuzujete výčitky svědomí. Jako by nestačilo, že na mě čeká uplakaný Linus, který zase jednou nevěděl, kdy maminka dorazí.
Espresso je hotové přesně ve chvíli, kdy se Daniel konečně doplouží do kavárny. Vlasy mu trčí na všechny strany. Dovnitř pronikne mrazivý únorový vzduch a několik hostů se demonstrativně otřese, ale Daniel si toho zjevně nevšimne. Anebo je mu to jedno. Co ji na něm proboha dřív přitahovalo?
„Na,“ řekne s maximálním chladem, který se do těch dvou hlásek dá vpravit, a posune k němu šálek. „Vypadáš, že ho potřebuješ. Já mizím.“
Nečeká na jeho odpověď, popadne kelímek a vyběhne ven do sněhu, který se očividně zatím nechystá roztát. Nedává pozor a vrazí do dvojice vetchých stařečků.
„Pardon, jdu pozdě, musím vyzvednout syna ze školky,“ zamumlá rychle, aniž se na ně podívá.
„Aha, jistě, ale děti člověka občas překvapí. Někdy si dokážou poradit úplně samy.“ Hlas je milý, nic jí nevyčítá.
Tuva neodpoví, ale je ráda, že se kvůli její nešikovnosti nikdo nerozčiluje. Lidé jsou tak strašně nedůtkliví. Už několikrát se stalo, že hosté požadovali nejen zaplatit čistírnu, ale ještě tučné odškodné za to, že je omylem polila kávou. Omluvně se na dvojici usměje. Káva jí málem vyšplíchne z kelímku, což jí připomene, že na zdvořilosti opravdu nemá čas. Ještě jednou se omluví a poklusem se vydá směrem k metru, espresso srká za běhu. Horká káva ji pálí na jazyku a následně v žaludku. Má chemickou příchuť. Skoro jako nějaký lék. Musí vyčistit kávovar. V kontrastu s venkovním mrazem se jí káva zdá ještě teplejší.
Až vyzvedne Linuse, vezme ho s sebou zpátky do kavárny. A Daniel ho pěkně pohostí koláči a zákusky, čímkoli, co si Linus bude přát. Však jí má co vracet. Na vaření makaronů a masových kuliček se dnes vykašle. A zítra jede pryč. Ale večer budou s Linusem spolu.
Doběhne ke schodům do metra a zničehonic se jí podlomí nohy. Vykřikne a na poslední chvíli se zachytí zábradlí, aby nespadla na zem. Asi zakopla. Zase tolik naspěch nemá. Nemusí dorazit do školky s modřinami.
Snaží se vstát, ale kosti v nohou jako by se jí rozpustily. Nohy ji nenesou. Točí se jí hlava. Je jí nevolno. Jako by měla omdlít. Je to stejný pocit, jako když ji tenkrát v nemocnici nadopovali léky. U porodu.
Linusi.
Už jdu.
Pokouší se pomocí zábradlí vytáhnout do stoje, ale paže má několik kilometrů dlouhé. Zábradlí se jí vznáší vysoko nad hlavou a ona už ani netuší, k čemu takové zábradlí slouží. Na okraji zorného pole jí tančí tmavé skvrny. Najednou se svět otočí několikrát dokola a vnitřní hlásek jí řekne, že padá ze schodů. Vůbec to necítí.

První, co Tuva po probuzení vnímá, je bolest kloubů. Leží v nepohodlné poloze. Olízne si rty a odkašle si. V ústech má sucho. Cítí jakousi mdlou chuť, kterou nepoznává. Několik vteřin trvá, než nabude plného vědomí, a potom si uvědomí,
že vlastně neleží. Je mírně předkloněná a klečí. Ze všech stran se na ni tlačí stěny. Tlak cítí i seshora na zátylku.
Jako by byla v těsné bedně.
Tolik to bolí, že to nemůže být sen. Ale skutečnost také ne. Nemůže to být pravda. A přece. Vůně dřeva je naprosto skutečná. Úzkými škvírami proniká světlo a maluje na jejích nahých pažích a nohou obdélníky. Nahých… Kde má oblečení? Postrádá jak bundu, tak mikinu. I džíny. Někdo ji svlékl. Klečí tam v tílku a kalhotkách a to nemůže být skutečnost.
Opět si olízne rty. Chemická pachuť přetrvává. S tou kávou muselo něco být. Někdo jí do ní bez jejího vědomí něco hodil. A ona si toho nevšimla, protože tolik spěchala. Vypila ji až do dna.
Do těla se jí vyplaví adrenalin a do kůže jako by ji bodaly jehly. Musí se dostat ven. Křičí a vší silou se tiskne k bokům bedny. Dřevo trochu povolí, ale ne natolik, aby prasklo, ani aby se bedna otevřela. Kopat nemůže, protože klečí, musí se spokojit s údery dlaní do stěn. Ty jsou však příliš blízko a ona se nemůže pořádně rozmáchnout. Světlo na jedné straně najednou cosi zakryje. Někdo tam je.
„Pusťte mě!“ zařve. „Co to děláte?“
Nikdo neodpoví. Ale Tuva cítí něčí přítomnost. Slyší kohosi dýchat. Znovu vykřikne, ale venku přetrvává neproniknutelné a hrozivé ticho. Bodavý pocit se jí rozšíří po celém těle. S novým odhodláním začne bušit do stěn, ale ve stísněném prostoru nemá potřebnou sílu.
„Co chcete?“ vykřikne a přitom zamrká, aby potlačila slzy. „Pusťte mě, prosím, ať si promluvíme. Musím vyzvednout Linuse!“
Podívá se na hodinky. Sklíčko je rozbité a ručičky se zastavily přesně na třetí hodině. Matti už jí určitě volal, kde je. Třeba mu to začalo být divné, třeba už ji hledá a každou chvíli ji objeví v bedně, třeba… Jenže ona do školky často dorazila ještě později než ve tři.
Nikdo ji nehledá.
Protože ji zatím nikdo nepostrádá.
Nikdo neví, že ji unesli.
Unesli. Pomalu si uvědomí, co to znamená, a začne se jí těžce dýchat. Poblíž bedny se ozve kovový zvuk a Tuva sebou trhne.
„Haló?“ zavolá.
V jedné ze spodních škvír po jejím levém boku se objeví cosi stříbrného a ostrého. Připomíná to hrot meče. Kovová čepel pomalu proniká dovnitř. Kéž by mohla posunout stehno stranou, ale nemá kam uhnout. Špička meče se dotkne stehna a tlačí se dál. Bolí to, i když meč není tak ostrý, jak vypadá.
„Au, co to děláte?“ vyjekne. „Nechte toho!“
Špička dál tlačí na stehno, až prořízne kůži a objeví se kapka krve. Pohyb meče je opatrný, jako by člověk u bedny zkoušel, jestli to dělá správně. Tuva opět vykřikne, ale sama neví co. Tlak pomine a čepel se o několik centimetrů stáhne.
Ozve se zvuk motorového pohonu. Čepel se rozechvěje, vyrazí opět vpřed a tentokrát se nezastaví. Tuva hlasitě vykřikne, když jí ostří pronikne do stehenního svalu. Meč pokračuje dovnitř tkáně a Tuvin křik se mísí s vrčením motoru. Bolest je nesnesitelná. Nervová zakončení jsou jako v plamenech, před očima jí vybuchují barvy. Okolní svět zmizel, existuje pouze bolest. Meč dospěje ke stehenní kosti a vibrace se jí šíří kostrou, celá se rozechvěje. Zvedne se jí žaludek, zvratky dopadají na ni i na zkrvavený meč. Konečně meč pronikne kostí a pokračuje svaly na druhé straně. Špička meče působí až obscénně, když se prodere kůží ven. Z nového otvoru ihned začne tryskat krev. Stéká jí po noze a dole se pomalu tvoří kaluž. Ale meč se nezastaví, pokračuje dál a míří k druhé noze. Tuva se stále nemůže pohnout.
„Přestaňte, prosím, přestaňte,“ žadoní skrz slzy. „Musím pro Linuse. Mám zpoždění. Je tam sám.“
Když jí meč projede druhou nohou, Tuva už ví, že to bude bolet. Ale na takovou bolest se nedá připravit. Hlasitě zařve a přeje si, aby ztratila vědomí, zbláznila se, cokoli, jen aby už nic necítila.
Uplyne několik vteřin. Věčnost. Tuva už nic nevidí. Čepel jí nakonec provrtá obě nohy a vyjede škvírou na opačné straně bedny. Vibrace konečně ustanou.
Ale motor se nezastaví.
Cosi ji bodne zezadu do ramene a Tuva se rozloučí s posledními zbytky příčetnosti. Fyzicky cítí, jak jí část mozku vypovídá službu. Škvíry v bedně jsou samozřejmě i za ní. Pokusí se naklonit dopředu, aby se meči vyhnula, ale pálení ve stehnech tím ještě zesílí. A Tuva už tam není. Je v porodnici a bojuje o synův život, je v kavárně, kde ji díkybohu zaměstnali, líbá se s Danielem, je s Martinem a ten jí vyznává lásku. Slyší zvuk praskající chrupavky, ostří proniká tkání zad a ona myslí na to, že Linus říká Mattimu táto.
Potom sklopí oči a uvidí, jak se kůže pod klíční kostí napíná, až praskne a meč vyjede ven. Jako kouzelnický trik. Je asistentkou kouzelníka a brzy jí publikum zatleská. Viděla to v televizi. Z hrudi jí prýští krev, tílko se zbarvuje doruda a meč pokračuje ke škvíře ve stěně bedny. Pach železa je nesnesitelný.
Vidí před sebou Linusovy modré oči.
Ty mě taky opustíš, mami?
Z hrdla se jí vydere pisklavý zvuk, když se pokusí něco říct.
„Prosím. Jdu pozdě.“
Venku u bedny dojde k jakémusi přesunu. Škvíra před jejím obličejem potemní. Třetí meč. Od stěny k její hlavě není ani deset centimetrů. Je provrtaná dvěma meči a nemůže se hnout.
„Už ne,“ zašeptá.
Meč se pohybuje pomalu, ale vzdálenost je příliš krátká. Vidí, jak se jeho špička leskne, pak už je ale moc blízko a Tuva na ni nedokáže zaostřit.
Linusi. Promiň. Máma tě miluje.
Trhne sebou, když ji hrot škrábne do koutku pravého oka u kořene nosu, meč ale pokračuje dál a probodne jí oko. Tuva na tváři ucítí cosi vlhkého a na pravé oko už nevidí. Ale nebolí to. Už to aspoň nebolí.
Proč cítím spáleninu?
To je její poslední myšlenka.
Pak jí meč pronikne do mozku.

Detektivní thriller Iluze vychází v překladu Venduly Novákové 9. května 2022.

Švédská autorka Camilla Läckberg (1974, Fjällbacka) je jednou z nejčtenějších spisovatelek na světě. V rámci úspěšné série Fjällbacka vydala deset knih, jichž se prodalo přes 23 milionů výtisků v 60 zemích světa a které posloužily jako předloha pro devět televizních filmů a jeden kinofilm. Knihami Zlatá klec (Metafora, 2019) a Stříbrná křídla (Metafora, 2020), dvoudílnou sérií temných, napínavých psychologických románů, se jako autorka vydala novým směrem, vytvořila nezapomenutelnou hlavní hrdinku a vyslala do světa jasnou zprávu o právech žen.

Camilla Läckberg je také úspěšná podnikatelka a jedna ze zakladatelek investiční společnosti Invest In Her, která podporuje podnikání žen a bojuje za vyrovnané platy mužů a žen.

Henrik Fexeus (1971, Örebro) se již od školních let věnoval kouzlům a iluzím a velmi brzy ke svým zájmům přidal také pokusy o nevědomé ovlivňování ostatní. Léta se věnoval studiu neurolingvistického programování, hypnózy a psychologie a dnes je v těchto oblastech žádaným odborníkem a svými mentalistickými schopnostmi baví plné sály.

Ani v oblasti autorské není nováčkem. Na kontě má 10 sólových projektů a dalších 6 knih napsal společně s jiným autorem. Věnuje se populárně naučným knihám ze svého oboru (tituly Nejlepší přesvědčovací techniky a Naučte se číst myšlenky! vyšly i v českém překladu v nakladatelství Grada) i fikci. Dvě sezóny také uváděl populární švédskou televizní show Hjärnstorm.

Přečtěte si také:

Květnové novinky z Metafory
Květnové novinky z Metafory

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas. Anebo že by spíš čas thrilleru? Nebojte, u nás si…

Číst více
Předsta­vujeme
Dubnové novinky z Metafory
Dubnové novinky z Metafory

Nová Maldonado, Lesterová nebo Chattam. Metafoří jaro se nese ve znamení návratů a vy byste u toho rozhodně neměli chybět!

Číst více
Předsta­vujeme
Únorové novinky z Metafory
Únorové novinky z Metafory

Něco už jsme prozradili, což ale neznamená, že bychom neměli nic v záloze. Zjistěte, jaké knihy vám přineseme tento měsíc.

Číst více
Předsta­vujeme